Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Imanence, imanentní

Imanence, imanentní

filosofie, teologie, spiritualita, mystika, antropologie

Imanence, imanentní

(z lat. immaneo, resp. inmaneo - „setrvávat", „trvat v něčem")

 

- „obsaženost". Tímto výrazem se vyjadřuje obsaženost něčeho v něčem jiném. Tak se navzdory transcendenci Boží hovoří i o jeho imanenci, což znamená, že i když Bůh vše nekonečně přesahuje, je zároveň „obsažen" neboli přítomen ve všech svých tvorech, kterým dává v různé míře účast na svém vlastním bytí, bez čehož by žádný tvor nemohl vůbec existovat: Bůh udílí každému tvoru bytí, díky čemuž je v takovém tvoru jistým způsobem přítomen neboli „imanentní", aniž by tím však rušil vlastní transcendenci vůči těmto tvorům, tzn. svoji absolutní a nepřekonatelnou přesažnost vůči nim. Tato imanence však nijak nezakládá to, že by tvorové byli Bohem nebo jemu postaveni naroveň: tvorové mají bytí Bohem uděleno, jako dar, a jsou na Bohu ve své existenci zcela závislí, kdežto Bůh nemá bytí od někoho jiného, ale ze sebe sama, a je jakožto zdroj svého vlastního bytí na komkoliv druhém ve svém bytí zcela nezávislý a svrchovaný coby „nezapříčiněná příčina" (tzv. „nehybný hybatel" filosofa Aristotela). Boží imanence ve tvorech tak zakládá určitou všudypřítomnost Boha ve stvoření, kdy však Bůh zároveň každé jednotlivé stvořené bytí i celé stvoření nekonečně přesahuje a jemu se „vymyká": vždy stojí „nad" tvorstvem, i když je v něm zároveň díky svému stvořitelskému konání přítomný.

Vadný pohled na imanenci Boha v tvorstvu zavádí tzv. panteismus, který od Boží imanence odnímá Boží transcendenci a tak mylně ztotožňuje stvoření s Bohem samým. Toto přesvědčení je jedním z pilířů tradiční indické spirituality, jejž vyjadřuje parafráze známého védského výroku k člověku: „Bůh jsi ty!" Abrahámovská náboženství (judaismus, křesťanství, islám) naopak vidí jasné rozlišení mezi Bohem a tvorstvem, kdy toto rozlišení při současném vnímání stvořitelské přítomnosti Boha ve tvorech vyjadřují právě pojmy transcendence a imanence, jež však nejsou rovnovážné, ale transcendence Boží nejen zakládá, ale i vždy nekonečně přesahuje Boží imanenci ve tvorech. Transcendence tak má primát.

Imanence Boha v jeho tvorech také zjevuje pokoru Boha, neboť ten, který je „vždy větší" (semper maior), se ze své vůle činí „vždy menším", aby „sloužil" ve své lásce tvorům jako Pán a Dárce života. Tato primární a pokorná přítomnost Boha ve tvorech pak dosahuje svého završení, když se Bůh ze své vůle a z lásky k člověku vtěluje neboli stává se v Ježíši Kristu člověkem (inkarnace) a následně na tomto základě uděluje lidem milost přebývání sebe sama v těch, kteří v něho uvěří a kteří jej tzv. „přijmou" (inhabitace; srov. např. J 1,12; 14,21.23). Lidská přirozenost se tak stává „chrámem Božím" (srov. 1Kor 3,16-17; J 14,23 ad.), ve kterém oproti nerozumným tvorům mimořádným způsobem navěky přebývá trojjediný Bůh a člověk tím dochází zbožštění: poté, co se Bůh stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, se člověk milostí Boží stal Bohem, aniž by přestal být člověkem, neboť od Boha obdržel „účast na Boží přirozenosti" (2Pt 1,4) neboli účast na Boží věčnosti, na Božím věčném životě. I při tomto vrcholném sjednocení člověka a Boha však nepřestává být podstatný, věčný a nikdy nezměnitelný rozdíl mezi Bohem a člověkem, ovšem nyní, ve zbožštění, člověkem již „zduchovnělým", tj. prostoupeným Duchem Božím a proměněným zbožšťující mocí tohoto Ducha Božího (srov. 1Kor 15,40-50). V důsledku toho Bůh navěky přebývá v člověku a člověk v Bohu, čemuž se říká perichoreze, po vzoru věčné perichoreze v Boží Trojici. V Trojici tak ono „přebývání v jiném" nachází svůj zdroj a svůj vzor a nakonec i svůj cíl: „tak bude Bůh všechno ve všem" (1Kor 15,28).

 

Lukáš Drexler, 22.8. 2022

Přečteno 450x

další křesťanské pojmy