Antropologie sv. Antonína Poustevníka a askeze

Antonín co nejvíce zdůrazňuje nezbytnost dosažení poznání (gnósis) jako podstatného elementu, bez něhož není možné poznat Boha a smysl jeho konání ve vztahu k lidem a bez něhož není možné dosáhnout spásy. Toto poznání se týká nás samých a dosahuje se skrze víru.

Jádrem Antonínovy asketické nauky[1] je přesvědčení, že všechny bytosti: svatí, andělé, archandělé, cherubíni, serafíni, trůny, mocnosti, Slunce, Měsíc, hvězdy, patriarchové, proroci, apoštolové, ďáblové, zlí duchové, muži i ženy pocházejí z jedné duchovní podstaty: úsia noera[2], která sice má počátek, ale nebude mít konce. Nad ní už je jedině Trojice Otce, Syna a Ducha Svatého. Jakožto povolána k bytí Bohem byla úsia noera dobrá („v jejím prvotním stavu a v čase jejího stvoření"), ovšem následně v důsledku pýchy padla a její odklon od Boha způsobil objevení se bytostí lišících se mezi sebou (úsia noera byla prvotně jedna). Každý, kdo se chce navrátit k jednotě s Bohem, což tvoří skutečný cíl náboženského života, musí „poznat sebe podle prvotního stvoření", „podle duchovní podstaty". Ten, kdo zná sebe, zná i jiné, zná Boha a ví, jak On má být uctíván.

Antonín rozlišuje čtyři etapy v díle spásy: etapu Zákona Smlouvy, psaného Zákona (obsaženého ve Starém zákoně), Smlouvy Syna a jeho stávající doby. Ačkoli první dvě etapy přinesly určité plody, nebyly s to dovršit dílo, neboť nedokázaly vyléčit hluboké rány, jež zapříčinil pád ducha. To mohl učinit jedině Syn Boží. O Jeho intervenci prosili patriarchové a proroci. Syn je nám ve všem podobný kromě hříchu. Na úplnost lidské přirozenosti Krista klade Antonín velký důraz, ona je základem jeho antropologie.

Bůh chce navrátit člověka k jeho přirozenému stavu, ke slávě, na níž měl účast. Člověk měl na počátku přirozenost stvořenou k podobě Obrazu dokonalého Boha, jakým je Jeho Syn, tedy přirozenost dobrou, čistou, nepodléhající porušení a bez jakéhokoliv ďáblova vlivu v nás. Tělo bylo tehdy ve stavu klidu (tj. apatheie - pozn. překl.), oproštěné od nejmenších vnitřních vzruchů, podřízeno srdci, jež poučoval Duch. Přirozeně hledalo Boha. Hřích, jehož pramenem byla pýcha, vytrhl člověka ze stavu prvotní blaženosti. V důsledku toho člověk pozbyl prvotní jednoty, která ho dosud činila zcela duchovní bytostí. Byly do nás zasety nemoci, zlé myšlenky, vášně a začali jsme podléhat náklonnostem těla, dřímajícím v naší přirozenosti. Nyní je k působení podněcuje naše vlastní otupělost a démoni. Určité vášně se natolik mísí s částmi našeho těla, že je vnímáme jako přirozené, jiné však přicházejí zvnějšku. Všechny však oslabují duši, zatemňují její schopnost úsudku a dokonce jsou schopny neutralizovat působení Slova Božího.

Člověk, který svoluje, aby ho ovládaly vášně, se nachází pod vládou satana, jenž se zmocňuje nejen srdce, ale i těla. První bitva o spásu se musí odehrávat právě o ně. Tělo ze své podstaty přece není zlé, jen je třeba mu zpočátku učinit násilí, očistit ho posty a bděním a vzdálit od něho žádostivost. Cílem tohoto úsilí je jeho podřízení přitažlivosti srdce, které nalezlo svoji prvotní čistotu, vyhasnutí v těle všech vznětů s pomocí Ducha a nastolení hlubokého klidu. Když jsou následně všechny smysly a údy těla očištěny, srdce se může zbavit zbytných potřeb. Zklidněné, čisté a obnovené tělo je poddáno vládě Ducha. Tento proces dospívá tak daleko, že se Antonín opatrně zamýšlí nad tím, zda zde již nemáme částečně co do činění s tělem, jaké bychom měli obdržet na konci časů.

Mezi člověka a jeho prvotní, skutečnou duchovní přirozenost se vetřely zlovolné a nebezpečné bytosti, neboť závidí člověku možnost spásy. Číhají na něho nastražujíce různé nástrahy, využívajíce různé zbraně, ale obzvlášť používají pýchu a rozkol mezi bratry. Kvůli uchránění se před nebezpečím je třeba velké bdělosti a asketického úsilí. Je třeba odhalit zlo, které nám skrytě v utajení činí démoni, a proti pýše ďábla je třeba naplnit celou naši bytost pokorou.

Antonín se tedy modlí, aby nám Bůh dal schopnost úsudku. Duši, která se otevírá působení Boha, přichází v různé míře s pomocí Duch, v závislosti na stupních jí dosažených. Je to Duch, kdo pomáhá obrácení a kdo nás vede v díle vlastního rozvoje. Duch je pro člověka světlem a silou, On nás vyučuje a spojuje s Kristem. On ulehčuje veškerou námahu, ukazuje, jak ctít Boha, přináší útěchu a stává se přítelem srdce.

[Z úvodu knihy Święty Antoni: Żywot, Pisma ascetyczne, Kraków 2008, s. 150-151, přeložil Lukáš Drexler.]

Z děl sv. Antonína Velikého:

List Theodorovi o lítosti   

Související články:

Petr Fiala: Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy  
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)  
Barsanufius z Gazy: Trápíš se a máš soužení? Volej Ježíše, kterého máš blízko  
Jan Kassián: Rozmluvy o modlitbě - O povaze modlitby (IX, 2) 
Palladios: Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích
Lukáš Drexler: Jan Cassianus: Rozmluvy 11-14 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života  
Palladios: Historia Lausiaca 7 - O Didymovi  
Jan Kassián: Trojí vítězství nad neřestí  
Lukáš Drexler: Filokalia, Filokalie  
Lukáš Drexler: Evagrius Pontský 
Petr Fiala: Palladios (Palladius) 
Jan Kassián: Rozmluvy otců  
Justin: Oč jde démonům? 
Diadochos z Fotiké 
Hésychasmus 

[1] Na základě děl, která jsou povařována za autentická díla sv. Antonína (tj. 8 listů), je evidentní, že Antonín náležel do křesťanského myšlenkového proudu výrazně ovlivněného platónskými aspekty, kde vůdčí a velmi vlivnou osobností byl v tomto směru Origenés (†253), později kvůli tomu de facto odsouzený Církví ve sporu s tzv. origenisty. Mezi další autory origenovského, tj. silně platonizujícího proudu náleželi např. Evagrius Pontský, Didymos Alexandrijský ad. Díla těchto autorů, ač obsahovala i mnoho hodnotného a duchovně i věroučně autentického, byla na základě této heterodoxní vychýlenosti později zavržena, a tudíž se mnoho z nich dodnes nedochovalo. Je však pravdou, že mnohé prvky tohoto platónsko-origenovského proudu byly v rozporu s apoštolskou tradicí a Božím zjevením a byly odsouzeny oprávněně (např. preexistence duší, myšlenka apokatastaze ad.). Tato rozpornost se týká i některých prvků obsažených v Antonínových textech. Pozn. překl.

[2] Řec. ουσια νοερα - „duchovní podstata" či „rozumová substance". Je tím vyjádřen racionální aspekt duchové povahy rozumových bytostí, mezi které byla některými antickými autory počítána i nebeská tělesa; srov. k tomu např. Origenes: De Principiis, I, V7, případně na toto téma u Origena viz Henri Crouzel: Origène, Paris 1985, kap. XI. Více ke konceptu úsia noera u Antonína Poustevníka viz v článku Wincenty Myszor: „Listy św. Antoniego Pustelnika a niektóre teksty z Nag Hammadi", in: Studia Historyczno-Teologiczne, 25/26 (1992-93). Pozn. překl.