Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 6/6

6. Hlavní črty mariánské úcty u svatého Antonína

Otec G. M. Roschini prohlašuje: „Učení svatého Antonína o Marii je ve své podstatě tradiční, nechybí mu však svěžest, originalita a důvtip."[1]

Podle D. M. Montagniho po důkladném studiu Kázání svatého Antonína na základě jejich kritického vydání můžeme pouze souhlasit se zněním tohoto tvrzení. Ba co více, z hlediska dějin zbožné úcty, a ne nauky, je možné mladého františkánského bratra z počátečního období řehole považovat spíše za kvalifikovaného a vzácného svědka než za skutečného protagonistu.[2]

Rámec mariánské zbožnosti bratra Antonína, který se formoval v kanovnickém prostředí 13. století (v Lisabonu a Coimbre), zůstává pevně vsazen do tohoto kontextu, jímž byla posvátná liturgie, která se na Západě ustálila prostřednictvím Římské církve už od 7. století, tedy právě na prahu samotného středověku.

Čtyři momenty během roku, pro které je výslovně určeno šest ze sedmi kázání o Panně Marii, jsou tyto: dny Zvěstování (25. březen) a Obětování Páně (2. únor), které jsou shodně označené jako festum - sermo in festo („svátek"); upomínky počátku a konce Mariina pozemského života: Narození (8. září) a Nanebevzetí (15. srpen). Pro tyto poslední se zachovala dvě schémata kázání (pro každou vzpomínku jedna). Samozřejmě, že upomínky v evangeliích spolu s liturgickými svátky ve Vánočním období už dříve přitáhly pozornost svatého Antonína při jeho kazatelské činnosti a zeširoka se jim věnoval. Tato mariánská kázání vytvářejí jistý druh přesně strukturované sbírky o Marii, malé stejnorodé kolekce, ve které se Mariina postava vynořuje v celé své duchovní jasnosti, ve všech svých novozákonních a patristických aspektech.[3]

Zvyk zasvětit sobotu památce Panny Marie, který pochází pravděpodobně již z karolínského období, avšak rozšířil se až od 11. století, je vzpomínán v Antonínových Kázáních nejméně na jednom místě. Tato zmínka je však velmi důležitá. Ve velikonočním kázání v souvislosti se zmínkou o Máří Magdaléně a o jiných galilejských ženách, které byly svědky Ježíšova umučení, Antonín hovoří:

Avšak Panna Marie, když uložili jejího syna Ježíše do hrobu, se z toho místa nevzdálila, jak někteří tvrdí, ale zůstala tam po celý čas, aby bděla v slzách, dokud ho jako první neviděla vstát. Proto věřící slaví na její počest sobotní den.[4]

Antonínova zmínka není zajímavá pouze upomínkou na skutečnost, která byla již pevně zakořeněná, jako spíše jasným vysvětlením jejího duchovního významu. Mariánská sobota je týdenní památkou na bdící víru svaté Marie uprostřed Velikonočního třídení, a tím se stává vynikající přípravou na den Vzkříšeného.

Navzdory suchému, kusému, ba dokonce scholastickému stylu a struktuře Antonínových Kázání je možné v nich objevit přinejmenším zlomky středověké euchologie[5], které jsou součástí jediného lingvistického a teologického substrátu. Nejznámější formule mariánských modliteb - Zdrávas, Maria - nechybí v Antonínových textech. Takřka spontánně na ni naráží při vzpomínce Zvěstování Panně Marii. Zdá se, že samotný úryvek je nejen ohlasem praxe, nýbrž i povzbuzením k častější modlitbě Andělského pozdravení, jehož duchovní motivaci upřesňuje:

A všimni si, že anděl neříká: Zdrávas, Maria!, ale Zdrávas, milostiplná! My však říkáme: Zdrávas, Maria!, to znamená „Mořská hvězdo", protože se ještě stále nacházíme uprostřed moře, zmítají námi přívaly, potápí bouře, a proto voláme: „Mořská hvězdo!", abychom s její pomocí dorazili do spásného přístavu. Ona zachraňuje před bouří ty, kteří ji vzývají, ona ukazuje cestu, která vede do přístavu.

Ale andělé nepotřebují být zachráněni od ztroskotání, protože se už nacházejí v bezpečí vlasti: osvěcuje je Boží jas a jejich lampou je Beránek. A proto anděl neříká: Zdrávas, Maria! My však, bídní, vhození do moře, vzdálení od smrti na dosah ruky, v každé chvíli volejme: Zdrávas, Maria![6]

Rozhodujícími pro dějiny mariánské úcty jsou v Antonínových Kázáních závěrečné modlitby, které shrnují a uzavírají náměty rozvinuté v rozličných klauzulích čili částech jednotlivých kázáních, a to podle různých linií: dějinné, alegorické, morální, anagogické, z nichž nejoblíbenější je linie morální.

O motivech mariánské úcty svatý Antonín sice nevypracoval žádnou teorii, ale musíme říci, že základní motivy jsou často a zřetelně vyjádřené. Prvním z nich je modlitba: chvála  a prosba. Hojnost a horlivost, s jakou se v Antonínových Kázáních opakuje, nás v porovnání s jinými světci nutí uznat vyjímečnou hodnotu tohoto motivu. Příznačný pro kontemplativní spiritualitu zůstává prostor věnovaný čisté chvále, která jediná je vhodná pro Pannu Marii. Podívejme se například na tuto modlitbu chvály:

Ó blahoslavená Panno, tobě všechna chvála a sláva, protože dnes jsme byli naplněni dobry tvého domu, to je tvého lůna. Byli jsme předtím prázdní, nyní jsme naplněni; byli jsme kdysi nemocní, nyní jsme uzdraveni; bývali jsme kdysi zlořečení, nyní jsme požehnaní, protože, jak se říká ve Velepísni: „Tvoje výhonky - to je rajský sad." (Pís 4,13) Kromě toho se v tom samém kázání vyjadřuje takto: „Díky ti, ó přeslavná Panno, neboť tvojí zásluhou je Bůh s námi."[7]

Dalším duchovním motivem, který tvoří pozadí výrazových forem Antonínovy mariánské zbožnosti a který je jakoby odvrácenou stranou chvály, je pronikavá evangelijní citlivost, která v jemných črtách královského obrazu Marie vzaté do slávy vidí pravdivé rány kající, pokorné a chudobné lidské přirozenosti. Spolu s Josefem je Marie zařazena mezi Pánovy služebníky, „kající, chudobné v duchu a pokorné".[8]

V tomto vyjádření je možné vidět ozvěnu života bratrů a sester Řehole kajícníků v 13. století. Pod vlivem původní horlivosti františkánského hnutí dává Antonín Panně Marii okouzlující přívlastek paupercula („chudičká"), ve kterém se soustřeďuje celá síla její vyjímečnosti před Bohem a příkladnosti před lidmi.

Je třeba mít na zřeteli i tuto skutečnost: ačkoliv Antonínovy modlitby, které se obracejí na božské osoby (Otce, Syna a Ducha svatého), mají vždy slavnostní ráz, jak se patří na pravou a skutečnou liturgickou modlitbu, v těch, které se obracejí na blahoslavenou Pannu Marii, vylévá Učitel Evangelia celé své srdce s veškerou upřímností a důvěrou. Dialogický tón je tu ještě milejší, ačkoliv nikdy neupadá do vyumělkovanosti. Je to tón syna, který vzývá svoji nebeskou Matku, dobrotivou Bohorodičku, a ví, že její srdce je vždy ochotné s láskou pochopit a pomoci:

Povstaň tedy, naše Paní, jediná naděje! Prosíme tě, osvěť naši mysl jasem své milosti, očisti ji bělostí svojí čistoty, zahřej ji teplem své přítomnosti. Smiř nás všechny se svým synem, abychom mohli dospět k jasu jeho slávy.

Nechť nám to dopřeje ten, který dnes, při andělském zvěstování, ráčil přijmout od tebe svoje slavné tělo a nechal se na devět měsíců zavřít do tvého lůna. Jemu čest a sláva na věčné věky. Amen.[9]

Ve vyjadřování své úcty vůči Marii se Antonín plně začleňuje do pradávné tradice mariánské úcty v Církvi, i když některé prvky jasně pocházejí od svatého Bernarda a ze spirituality svatého Františka. Typicky bernardovské jsou tituly, prostřednictvím kterých pozdravuje Pannu, jako například: „dobrotivá Matka Boží"; „přesladké jméno", „slastné jméno", „jméno blažené naděje"; „bezpečný přístav", „měsíc v úplňku", „dokonalá po každé stránce"; „práh slávy".

Naopak františkovsky znějí výrazy: „chudobná žena", „brána nebes", „rajská brána", „opevněná věž", „komnata slávy", „královna a matka milosrdenství", které je možné srovnat s Pozdravem blahoslavené Panně Marii od svatého Františka. Je třeba v tomto případě poznamenat, že ve výrazech bratra Františka i bratra Antonína se projevuje typicky liturgická atmosféra, ze které je možné vyčíst pravou zbožnost obou autorů.[10]

Postava Panny a Matky, která v Novém zákoně vždy aktivně vystupuje v blízkosti svého Syna, se zaskvěla ve víře a v modlitbě svatého Antonína jako Žena, která neustále projevuje svoji mateřskou lásku vůči věřícím, kteří jsou jejími syny, a z nebe dále pomáhá svým mateřským orodováním. Ona je trůn slávy Nejvyššího; mořská hvězda, která může pomoci tomu, kdo ji vzývá v běsnění rozbouřeného moře tohoto světa, aby dosáhl bezpečného přístavu; světlo, které zahání kalnou temnotu pokušení Zlého; dobrotivá matka Pána, která dokáže vyléčit popáleniny naší duše, jež způsobil oheň hříchu, a potřít je balzámem svého milosrdenství.

Jestliže v tobě budou tato tři „zrození", dosáhneš i čtvrté, čili zrození Ježíše Krista, který se narodil z Panny Marie, o níž dnes zpíváme: „Uprostřed oblaků jsi vzešla jako ranní jitřenka!"

 A nakonec: „Jako měsíc, který září ve dnech svého úplňku." Blahoslavenou Pannu Marii je možné přirovnat k měsíčními úplňku, protože je dokonalá po každé stránce...

Proto tě prosíme, ó naše Paní, aby jsi ty, ranní hvězda, zahnala svým jasem oblak ďábelského pokušení, který pokrývá zem naší mysli. Ty, měsíc v úplňku, naplň naši prázdnotu, rozežeň temnotu našich hříchů, abychom si zasloužili dosáhnout plnost věčného života a světlo nekonečné slávy.

To nechť nám dá ten, který tě stvořil, aby jsi byla naším světlem, ten, který ti dal dnes se narodit, aby se on sám mohl narodit z tebe. Jemu čest a sláva na věky věků. Amen.[11]

(S laskavým souhlasem nakl. Serafín vybráno z knihy R. Zavalloni, Anton Paduánsky, Kazateľ a teológ, Bratislava 2005, s. 114-138. Do češtiny převedl L. Drexler)

 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 2. část
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 3. část
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 4. část 
 R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 5. část 
R. Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 6. část

Související články:

Antonín Paduánský: "Pokoj vám!" 
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Antonín Paduánský: Pán můj a Bůh můj
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Bernard z Clairvaux: A jméno té panny bylo Maria 
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží
Stará irská litanie k Panně Marii 

Poznámky:

[1] Viz Dizionario di mariologia, Roma 1961, s. 41.

[2] Montagna, D. M.: Tracce di pietà mariana medievale dei „Sermones" di Sant´Antonio, in: Il Santo 22 (1982) 521-535, cit. 521.

[3] Dizionario di mariologia vyjmenovává na str. 41 pouze šest mariánských kázání. Ve skutečnosti je třeba mezi ně započítat i kázání, které je zakomponované do textů II. postní neděle a až roku 1979 od nich bylo odděleno. Viz I Sermoni, ed. Tollardo, s. 151-155: In lode dalla beata Vergine Maria.

[4] Velikonoce (I).

[5] Euchologie - „věda o modlitbě". Pozn. red. RTh. 

[6] Zvěstování přeblahoslavené Panně Marii.

[7] Narození Páně.

[8] Srov. II. neděle po Narození Páně, 9.

[9] Zvěstování přeblahoslavené Panně Marii.

[10] Poloniato, L.:  Le preghiere dei „Sermones" di s. Antonio di Padova: contenuti teologici e spirituali, in: Il Santo 29 (1989), s. 89n.

[11] Narození  přeblahoslavené Panny Marie; III. postní neděle; Zvěstování přeblahoslavené Panně Marii.