Před křtem byl naším otcem ďábel

Úvod

Sv. Caesarius z Arles (†542) byl původně mnichem, což určilo jeho další spirituální i teologický náhled, následně ustanoven za biskupa se sídlem ve francouzském Arles. Proslul jako kazatel a duchovní otec a náležel ke generaci církevních otců výrazně vystupujících proti dobovým herezím arianismu a semipelagianismu.

Ve fragmentu svého kázání připomíná tu pravdu, kterou napsal již apoštol Jan, totiž že „celý svět je pod mocí zlého" (1J 5,19), s výjimkou těch, kdo uvěřili a přijali křest, čímž tito byli Bohem přeneseni „ze tmy do jeho podivuhodného světla" neboli „z moci tmy do království jeho milovaného Syna", jak to zase jinými slovy vyjádřili apoštolové Petr a Pavel (srov. 1Pt 2,9; Kol 1,13). Být „pod mocí zlého" znamená být pod mocí hříchu a konat tak „skutky ďáblovy" neboli „byt narozen z ďábla" právě pro takové skutky, naopak „být narozen z Boha" znamená konat skutky, které odrážejí Boží charakter, charakter prostý hříchu a zla, ale plný věčné Boží bezpodmínečné dobroty. Tehdy jsou takovíto „syny nebeského Otce", řečeno Ježíšovými slovy (Mt 5,45), a nikoli „syny ďáblovými", kteří naopak činí to, co žádá ďábel (srov. J 8,44), a proto jsou jeho „dětmi", z něj „narozenými", narozenými z jeho „símě". Právě toto má na mysli významný starokřesťanský církevní autor sv. Caesarius z Arles, když život lidí rozděluje po vzoru apoštolské tradice na dobu před křtem a obracením, kdy lidé dosud byli pod vlivem zlého, a na dobu po osobním obrácení a znovuzrozujícím křtu, kdy se tito narodili z Boha a byli tak přeneseni do jeho království, pod jeho božský proměňující a spásný vliv.

Před křtem byl naším otcem ďábel

„I řekl Hospodin Abramovi: ‚Odejdi ze země tvé, z rodiště tvého a z domu otce tvého do země, kterou ti ukážu.‘"

Genesis 12,1

„Opusť," říká, „dům otce tvého" (Gen 12,1). Rovněž toto je, nejdražší, nutno chápat duchovně. Naším otcem, ještě před přijetím milosti Kristovy[1], byl ďábel. Pán v evangeliu z téhož usvědčuje židy, když říká: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit přání vašeho otce" (J 8,44). Tím řekl, že otcem lidí je ďábel; ne však proto, že by z něho byli zrozeni, ale proto, že následují jeho ničemnost; ne proto, že se z něho snad mohli narodit, ale proto, že se rozhodli jej následovat.[2]

Na to, že dříve byl naším otcem ďábel, upomíná žalmista, který promlouvá k Církvi jménem Božím, když říká: „Slyš, dcero, a viz, a zapomeň na lid tvůj a na dům otce tvého" (Ž 44,11). Vizte, bratři, co řekl, řekl: „Slyš, dcero". Ten, který říká: „Slyš, dcero", je zajisté otcem. A když říká: „Zapomeň na lid tvůj a dům otce tvého", zajisté nabádá, že je třeba opustit otce. Jsme tedy vyzváni Bohem Otcem, abychom díky blaženému a šťastnému obrácení opustili otce ďábla. A se vší správností opouštíme otce ďábla, neboť s pomocí Boží usilujeme vždy uniknout a prchat před jeho lstivostí a ničemností.

To vše, bratři, to jest že - podle příkladu Abrama - můžeme opustit jak naši zemi, to znamená tělesný způsob života, tak i naši rodinu, to znamená zanechat neřestí a hříchů, jakož i uniknout z domu otce ďábla, jsme si tudíž nezasloužili našimi vlastními silami, ale díky darované milosti Krista. A proto jak jen můžeme, usilujme s jeho pomocí, abychom se již nevrátili ke společenství nebo k přátelství s ďáblem, ani k neřestem nebo tělesným žádostem, s vědomím toho, co je napsáno v Písmu: „Nyní jsi uzdraven; již však nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího" (J 5,14), ale abychom spíše následováním Abrahamovy víry a ustavičným činěním dobrých skutků dokázali dojít nejen odpuštění, ale i společenství a přátelství s Bohem. (...) A proto, nakolik jen můžeme a s pomocí Boží, pracujme na spáse naší duše a usilujme, aby do našeho srdce, které opanovaly hříchy a zlé činy, byly uvedeny ctnosti. Tak se na nás naplní to, co jakožto předobraz Krista řekl blahoslavený Izák, když žehnal svému synu: „Hle, vůně mého syna jak vůně žírného pole, které požehnal Pán" (Gen 27,27). Nechť tak ráčí učinit Ten, jemuž náleží čest a vláda s Otcem i Duchem Svatým na věky věků. Amen.

[Caesarius z Arles: Kázání, 81, 3-4. Na základě latinského znění (Sermo II (a). De vocatione Abrahae, in: J.-P. Migne: Patrologia latina, 39. Apendix, 1735-2354, Paris 1865, sl. 1742-1743) a polského překladu (Cezary z Arles: Kazania o Piśmie Świętym, Kraków 2020, s. 151-153) přeložil a úvodem a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Jako se tělo posiluje pozemským pokrmem, tak se duše sytí slovem Božím    

Související články:

Richard Špaček: Křest  
Matka Tereza: O hříchu  
Justin: Koupel znovuzrození  
Mechtilda Magdeburská: Hřešit je ďábelské  
Basil Veliký: Je ďábel příčinou našeho hříchu?  
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem  
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3  
Kolumbán: Velkou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, pokud ji zachová  
Augustin - Cyril Alexandrijský - Jan Scotus Eriugena: Kdo se narodil z Ducha, stává se s Ním jedno 
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha  
Hilarius z Poitiers: Duch Svatý nás uvádí do veškeré pravdy  
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Basil Veliký: "... a duch Boží se vznášel nad vodami"  
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým 
Reginald Garrigou-Lagrange: Druhé obrácení 
Tomáš Akvinský: Duch Svatý je Bůh 
Tomáš Akvinský: O trojím rození   
Justin: Oč jde démonům?  

[1] „Milostí Kristovou" zde autor míní milost obdrženou při svátosti křtu, který „osvobozuje z veškerého zla", jak vyjádřil již o něco dříve na jiném místě v tomtéž kázání. Pozn. překl.

[2] Sv. Caesarius zde navazuje na to, co ve svých spisech rozvíjí apoštol Jan, totiž že ten, kdo „činí skutky ďáblovy" (neboli hřeší), je „narozen z ďábla", kdežto ten, kdo „činí skutky Boží" (neboli „zachovává Boží přikázání"), je „narozen z Boha" neboli odráží charakter Boha a je mu podoben svým charakterem, svým jednáním - je „narozen z Boha", je „dítě Boží" a nese podobu Toho, z koho je duchovně zrozen; a jako Syn Boží zjevuje Otce, tak „ten, kdo se narodil z Boha," zjevuje ve svém jednání Boha, neboť „je z Boha", je „syn Boží" neboli „zrozen z Boha". Srov. k tomu např. J 8,38-44; 1J 3,8-10; 4,7; 5,1.4.18; 3J 1,11. Pozn. překl.