Slova starců, jež mají váhu života

Ze života ctihodného Pimena Velkého, známého egyptského poustevníka[1] (+450), se traduje jeden zajímavý a poučný příběh, který lze vztáhnout i k tématu této práce. Jednou za starcem přišel na poušť vzdělaný alexandrijský „teolog" Evagrios. Ctihodný Pimen jej však nepřijal, a to ani opakovaně. Evagrios se podivil, a když se odmítnutí opakovalo, nakonec se rozhněval. Snažil se proto zjistit u poslušníka velkého starce, proč jej jeho „abba" nepřijímá. Ten Evagriovi vzkázal: „Ty jsi z těch vysokých (vznešených), zatímco já patřím k těm nízkým; ty rozmýšlíš o nebeských věcech, zatímco já jsem se naučil přemýšlet pouze o tom, co je pozemské; ty chceš hovořit o Bohu, zatímco já jsem poznal pouze své vášně..."[2]. Když Evagrios vyslechl starcovo poučení, stal se pokorným a začal se ctihodným Pimenem besedovat o vášních...

Ctihodný Pimen kromě toho říkával: „Člověk musí ve svém životě zachovávat tři hlavní pravidla: mít bázeň před Bohem, často se modlit a činit dobro ostatním lidem... Zlobu nikdy nemůžete přemoci zlobou; jestliže ti někdo provedl něco zlého, učiň mu za to dobro, a tvé dobro zvítězí nad jeho zlobou..."[3] O ctihodných otcích, svatých mužích a ženách, kteří žili v poušti a v osamění, se v oslavných troparech zpívá, že „svými slzami zušlechtili neplodnost pustiny..." a „stali se svícny celé ekumény (celého světa)". U těchto skromných a pokorných velikánů, žijících často v ústraní od lidské civilizace, avšak zůstávajících v myšlenkách a modlitbách díky Boží lásce, kterou dosáhli, s trpícími, hladovými a žíznícími tohoto světa, hledáme nyní útěchu i my. A rovněž poučení a příklad pro náš osobní život bez ohledu na dobu, v níž tito světci žili. Slova starců a pravoslavných světců jsou totiž podobně jako věčná přítomnost Kristovy boholidské osoby v jeho vlastní Církvi stále živá.

Jejich slova totiž znamenají „život". Ze života pouštních otců je znám jakýsi univerzální obrat: „Abba, řekni mi slovo, abych byl spasen."[4] Přičemž „slovo" (řec. ο λόγος) zde nese daleko hlubší význam než běžné české „slovo". Je v něm obsažen prvek moudrosti, neboť navazuje na božský Logos. V hebrejštině (dabar) navíc znamená spíše „událost" než slovo. A tak je slovo starce(ů) úzce spjato se životem, je nositelem života a jeho moc spočívá v tom, že pochází od Boha. Účelem sdělení slova pak není intelektuální poznání, nýbrž potřeba vnitřního života. Také proto se v pravoslavné tradici projevuje tak silný zájem o „sběr poučných slov" velkých a ctihodných mužů a žen naší Církve, neboť ti, kteří je vyřknuli, měli „mysl Kristovu" (viz 1 Kor 2,16) a „Duch Boží v nich přebýval" (viz Řim 8,9). Naším úkolem však není jen formální sběr těchto vzácných plodů nebeské blaženosti, nýbrž jejich přijetí do srdce a naplňování v každodenním životě. Vždyť svým významem se tato slova rovnají slovům našeho Spasitele...: „Kdo vás slyší, mě slyší..., a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá..." (Luk 10,16).

Možná, že příklad s moudrým a vzdělaným teologem Evagriem z Alexandrie, který byl uveden na začátku, vrhá jistý stín i na nás a naše běžné stereotypy chování. Možná i my se často ocitáme v roli těch, kteří chtějí za každou cenu „vyřešit" a „naleznout odpověď" na nějaký závažný teologický problém či životní situaci, aniž bychom nejprve začínali u vlastní hříšnosti. V této souvislosti si poslechněme další poučný příklad ze života jiného současného starce - Paisije Svatohorce (+1994), který poukazuje na to, jak je možné uskutečňovat ctnosti. Starec Paisij jednou odpověděl takto: „Bůh dává příležitost. Avšak mnozí, kteří od Boha žádají, aby jim udělil příležitost, aby se mohli cvičit ve ctnosti, začínají reptat, jakmile se setkávají s nějakou obtíží..."[5] Zde se plně projevuje ona zvláštní evangelní ctnost, která nás nutí být moudrými „podle Krista", a nikoli „podle tohoto světa" (porovnej 1 Kor 2,5-13). Starec Paisij považoval za velkou moudrost, když někdo prokazoval slávu Bohu, neboť, jak často říkával: „Na nás záleží, zda okusíme požehnání, které nám Bůh dává, či nikoli"[6].

A v čem záleží ono požehnání? Znamená vždy jen nějaké materiální zaopatření či hmotné bohatství? Troufám si říci, že právě naopak. Jen považme, jak obtížné je, aby někdo bohatý, někdo, kdo si na svém pozemském bohatství zakládá všechny své naděje, mohl vejít do nebeského království (srovnej Mat 19,23). Možná namítnete, že „u Boha je vše možné" (Mat 19,26), avšak z pohledu evangelní logiky a křesťanského ideálu dokonalosti je bohatstvím spíše skromnost a zdrženlivost, tedy i ve smyslu materiálním. Náš Spasitel jednou řekl člověku, který za ním přišel a ptal se, co má v životě činit, následující slova: „Chceš-li vejít do života (věčného), ostříhej přikázání...", ale v zápětí dodal, „chceš-li být dokonalým, jdi a prodej svůj statek, rozdej jej chudým, a budeš mít poklad v nebi..., a pojď a následuj mne." (Mat 19,16-17). Také proto mohl starec Paisij trvat na tom, že existují mnozí, kteří se spokojí s tvrdým sucharem, a přesto „den i noc oslavují Boha a sytí se nebeskou sladkostí...". Tito lidé postupně získávají určitý druh duchovní citlivosti a zakoušejí Boží pohlazení. My těmto věcem ale nerozumíme, jak dodává starec Paisij, protože „naše srdce se nasytilo (doslova) mastnou špínou, ale nic z toho nás neuspokojuje. Nechápeme, že štěstí spočívá ve věčnosti, a nikoli v marnosti..." [7].

Je zřejmé, že každý z nás, ať se nachází v jakémkoli sociálním postavení, stavu či věku, prožívá složitost dnešní doby, která přináší nejen různé výhody a inovace, ale rovněž negativní dopady na naše zdraví, psychosomatickou odolnost a duchovní stav naší osobnosti. Nikdo z nás se nemůže zcela vyhnout následkům „počátečního pádu" našich prarodičů v Ráji, neboť ten neseme na svých tělech, která podléhají různým projevům duchovní nemoci, která nás v té či oné míře postihuje. Tyto tělesné i duševní choroby mohou postupně nabírat na intenzitě, narušují naši imunitu, nacházejí prostor, jak nás znejistit, znervóznit, mohou vést k celkové ztrátě víry..., zkrátka postihují náš osobní vztah s Hospodinem a v důsledku toho i s naším bližním. Rozpad mezilidských vztahů je jedním z nejtěžších svodů „nepřítele lidského pokolení" a „odpůrce všeho dobra", který „jako lev řvoucí, hledá, koho by pohltil..." (1 Petr 5,8).

Otázkou, kterou si musíme klást, je: „Jak můžeme těmto svodům vlastně odolat?" Jak může obstát dnešní společnost, a zejména ta část, která se považuje za „věřící", přináležející k „Božím věrným", k „malému stádci" našeho dobrého Arcipastýře Krista? Odpověď není snadná. „Dobrá rada nad zlato...", jak říká jedno známé české pořekadlo. A skutečně, dobrá rada, duchovní poučení, má zde „váhu života". Je sice pravdou, že svaté Evangelium je přístupné každému, ale jak mu správně rozumět, jak podle něho žít? Postačí si vzít tuto Knihu knih a jednoduše číst? Svatí Otcové nás učí, že veškeré „Písmo" (SZ i NZ) bylo napsáno k našemu poučení, abychom z něj čerpali naději, jak se o tom mimo jiné vyslovuje i sv. apoštol Pavel (viz Řím 15,4). Sv. Pavel také proto ve svém Listu Timoteovi s jistotou píše, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti..." (2 Tim 3,16). Sv. Písmo je, nicméně, jen vodítkem a nikdy nemůže nahradit náš živý vztah s živým Bohem, který se uskutečňuje ve svatých tajinách, neboť na nich, jak říká sv. Mikuláš Kabasila, „je založena Církev"[8].

Sv. Písmo svědčí rovněž o tom, že Církev je „domem živého Boha", „sloupem a oporou pravdy" (viz 1 Tim 3,15). Opřeme se proto všichni o tento živoucí pramen Božího poznání, Boží přítomnosti a zkušenosti Boží milosti, hledejme v jeho příbytcích místo pro naši duši, usilujme o to, abychom se v jeho tajemných chodbách dobře vyznali a nalezli odpověď na otázky, které nás trápí. A jaké problémy nás a společnost, v níž žijeme, dnes vlastně trápí? Není třeba chodit příliš daleko.

Ti z nás, kteří jsou věřící, dobře vědí, že náš život v Bohu se povznáší a naopak klesá vždy v závislosti na našem duševním a duchovním zdraví, na tom, zda bdíme a strážíme „bránu našeho srdce", anebo zda do našeho „vnitřního příbytku" vpouštíme zlé myšlenky, s nimiž navazujeme „dialog", od nějž je jen krůček k uskutečnění hříchu. A co je hřích? Duchovní smrt! A kdykoli poznáváme svou „nepravost", musíme spolu s prorokem Davidem zvolat „hřích můj přede mnou je vždycky"... „očišť mne yzopem... a omyj mne, abych byl nad sníh zbílen" (Žalm 50,5; 9). Sv. Nikodém Svatohorec k tomuto tématu píše: „Bůh projevuje soucit s našimi utrpeními a naším sklonem k hříchu, dopouští však, aby na nás v různých dobách přicházelo pokušení, abychom se stali pokornými a dosáhli pravého sebe-poznání..."[9]

Negativních symptomů dnešní doby je více. Jistě nemá smysl na vše kolem nás hledět apriori negativně, ale na druhou stranu je nám dobře znám výrok sv. apoštola Pavla, který praví: „Všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit..." (1 Kor 6,12). Podobně bychom tedy měli hodnotit i náš vztah a závislost na „touhách tohoto světa", jak se o tom charakteristicky vyjadřuje sv. Jan Teolog: „Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa..." (1 Jan 2,16)

A právě zde se setkáváme s jedním složitým paradoxem. Ono „ve světě" a „ze světa"... může v někom z nás budit dojem, že to, co je „ze světa", a na co upozorňuje Evangelium jako na něco škodlivého pro náš vztah s Bohem, je identické s tím, co jsme my sami, s tím, kde žijeme, kde se pohybujeme..., vlastně se vším, co nás obklopuje. Hospodin nicméně netouží po tom, abychom opustili tento svět, abychom vše materiální a tělesné považovali za špatné, naopak, ve světě musíme zůstat alespoň tělesně, ale svůj poklad musíme opatrovat a ukládat na nebesích... (viz Mk 10,21), „kam se zloděj nedostane a kde jej mol neničí..." (Luk 12,33). Vraťme se zde ještě jednou k pouštním Otcům, o nichž byla řeč. Vězme, že těm, kteří se na ně obraceli s žádostí o sdělení poučného slova, radili tito světci téměř krystalicky jednoduše... V jejich zdánlivé prostotě byla přitom skryta hlubina božského poznání. Nehovořili s lidmi o ničem jiném než o „skutečné lásce", „ctnostném způsobu života", „svatosti", „poslušnosti", „pokání", „tichosti", „zdrženlivosti", „nebezpečí smilstva" a „vytrvalosti". Avšak za jejich slovy se skrývala znalost toho, co dnes označujeme někdy hůře srozumitelnými výrazy jako „theoptie", „theose" apod. Tito starci přitom často neodpovídali ihned, anebo neodpovídali vůbec, a přece svým chováním vedli své spolubratry k sebepoznání. Jejich teologie spočívala v pokání, ve vlastním příkladu, v orthopraxi..., ale všichni do jednoho se obávali pýchy. Také proto říkali: „Běda člověku, když je jeho jméno větší než jeho dílo"[10].

Naším úkolem je „oddělit se z toho, co je nečisté" (1 Kor 6,17), nepřijímat to, co není „podle Boha" a opustit „stezky svévolníků" (Ž 5,1), jak nás nabádá svatý prorok David. K tomu všemu je zapotřebí víry v Božího Syna a její praktické uplatňovaní v každodenním životě, tedy „život podle přikázání Páně". Vždyť „kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra..." (1 Jan 5,4). A kdo jiný přemáhá svět, „nežli ten, který věří, že Ježíš je Syn Boží" (1 Kor 5,5).

Jedině tak můžeme překonat různá pokušení a svody, jež mají negativní vliv na vědomí člověka, jako např. televize či jiné komunikační prostředky, které šíří informace často pochybné kvality bez ohledu na jakoukoli recenzi. Podívejme se na to i z druhé strany. Když budeme sedět doma u televize, nezískáme žádnou pastýřskou ani duchovní zkušenost, ani nepoznáme pravý charakter křesťanského života; dokonce ani tehdy, když budeme sledovat jen pravoslavné pořady a dokumenty, „neboť i díky nim se můžeme pouze něco ‚dozvědět‘, ale nikoli ‚pochopit‘, jak říká vladyka kalužský a borovský Kliment z Ruska. „Poznání se totiž získává pouze osobní zkušeností", jak dále dodává vladyka Kliment. Jestliže sám člověk nejde Kristu v ústrety, nemůže se k němu přiblížit, ani k Němu nikoho nepřivede... Pán přece pravil, že se zachrání ne ten, který zná jeho přikázání, nýbrž ten, kdo je naplňuje...

Postupně přicházíme na to, že každý problém vychází přímo od člověka. Pramenem řady problémů v současném církevním životě je velké množství církevně neuvědomělých věřících, z nichž většina sebe považuje za pravoslavné, jejich život se však odvíjí mimo církevní tradici, vně křesťanské mravnosti... Člověk možná obdržel při svatém křtu křížek, oblékl si jej, ve svém vědomí se ale nestal Kristovým následovatelem... Jak opět vysvětluje vladyka Kliment, „jestliže člověk nedělá pro svůj duchovní rozvoj po křtu nic, jeho život zůstává podle jeho dřívějšího způsobu ponořen do marností tohoto světa... a stává se, že byl narozen duchovně mrtvým..." A dokonce ani tehdy, jestliže nějaký čas chodí pravidelně do chrámu, ale ke všemu přistupuje mechanicky, bez živého vztahu s Bohem, skutečné pokání nepřichází...

Dalším problémem dnešní doby je stále častěji se objevující silný individualismus mezi věřícími, ale dokonce i mezi duchovními; je to samozřejmě dáno všemi těmi podmínkami, které nás formují a v nichž žijeme... Vladyka Kliment své zamyšlení dále rozvádí takto: „Živoucí obecenství předpokládá otevřenost, sebeobětování, velkou duchovní námahu, nic z toho nemohou nahradit elektronické prostředky komunikace... Ony mohou pouze přenést informaci, ale nejsou s to jednotlivé osoby vzájemně sjednotit... Internet formuje v člověku mnoho negativních vlastností, včetně individua-lismu..."

Také proto jsou dnešní lidé uzamknuti sami v sobě a podobně se pak chovají i v chrámu, když po skončení služby odcházejí domů, a ačkoli jsou ze stejné farnosti, téměř vůbec se mezi sebou neznají, nekomunikují, dokonce i během bohoslužeb se každý modlí jen za sebe... Farnost je nicméně církevním společenstvím, a proto by zde měla panovat společenskost lidí ve věcech víry i života... Kristus sjednotil všechny věřící ve svém Těle, začlenil je do Církve, a každý v ní má své místo ke službě.

My mladí často nechceme čekat a ve všem hledáme snadné cesty. Možná je to i tím, že nás nikdo nenaučil pracovat, před našimi vlastními zraky je jen málo dobrých příkladů toho, jak správně žít, a nutno říci, že především prostředí, v němž se dnešní mládež pohybuje, není proniknuto duchem křesťanství... Mnoho dnešních mladých lidí je dětinských (a naivních), chtějí žít pouze pro sebe, ale nejsou připraveni brát na sebe zodpovědnost nejen za své bližní, ale ani za sebe... Ve všem převládá jejich touha mít se dobře, ke všemu přijít snadnou cestou, bez práce, bez námahy, a nepřijímat vážná životní rozhodnutí... Také proto dochází v mladých rodinách k takové míře rozvodů; manželé si nepřejí vzdát se vlastních tužeb, dokonce ani tehdy, když by měli mít na mysli vztah ke svým dětem... Dnešní mládež se zkrátka nechce obětovat, nechce dávat nic ze svého, přeje si naopak pouze přijímat od druhých...

A jak se máme chovat my? Je to zdánlivě jednoduché. Máme být věřícími! Nepřistupovat např. k manželství nezodpovědně a nepohlížet na něj jako na prostor k uskutečňování svých tužeb, je proto třeba odmítnout jakýkoli individualismus a egoismus..., ani nehledat v manželství splnění svých požitků... Je třeba si osvojit lásku k rození dětí, oba dva manželé musejí mít takovouto lásku, neboť láska k dětem je velkým dobrodiním...; vždyť ona vede rodinu k jednotě, zatímco vyhledávání a uspokojování pouze tělesných žádostí přináší duchovní rozklad a rozpad rodiny... Manželé musejí mezi sebou zachovávat křesťanské vztahy a křesťanskou lásku, která je trpělivá, milosrdná, nemyslí na zlo a je cizí jakéhokoli vlastního prospěchu. Manželé se musejí naučit ovládat svou vůli a přání a také být schopni podporovat jeden druhého v každodenních starostech... Je tedy zapotřebí neustálého duchovního zápasu, askeze, zdrženlivosti a bdění... Jen ty nám mohou zaručit nebeskou odměnu. Toužit bychom měli ale více po pokoře a skutečném pokání, neboť v touze po „odměnách", jakkoli krásných a duchovních, můžeme upadnout do obelstění a pýchy.[11]

V souvislosti s výčtem problémů, s nimiž se dnešní mládež a manželé potýkají, se obracíme k další osvícené osobnosti, vycházející z posvěcené tradice Svaté Hory Athos v Řecku, která více než před sto lety radila dvěma řeckým mladíkům, kteří se na ni obrátili s několika osobními dotazy. Tito chlapci totiž závažným způsobem zhřešili, sešli ze správné cesty, a poté činili pokání. Odpověď starce Daniela Katunatského[12] (+1929) neztratila ani po tak dlouhé době na své autentičnosti. Starcovy rady[13] přinesly od té doby velký duchovní užitek mnoha osobám z řad pravoslavné mládeže.

Starec Daniel radil mladým lidem, za jejichž spásu se celou svou duší modlil, aby se varovali různých duchovních nástrah a klamů. Ty mohou totiž způsobit až úplné sebezničení.  Dále starec učil, že: „Zlý (duch) zpočátku představuje svůj klam jako něco dobrého, zakrývaje jej pod způsobem dobra a něčeho cituplného, do podoby jakési návnady pro mládež, kterou láká k realizaci její vlastní svobody, projevům smíchu, vtipné gestikulaci, nevázanosti a nakonec k používání a zneužívání alkoholu. Toto všechno, přirozeně, nemusí mít vždy přímo katastrofické následky pro svět; co je však nebezpečné, že se zde interpretuje ‚svoboda‘ z pohledu vychytralé politiky. Mládež pak kvůli tomu, že si osvojuje některé špatné zlozvyky, svůj život naplňuje vášněmi a nakonec se stává obelstěna démony anebo lidmi, kteří se jim podobají. Tato nástraha je přitom skryta za tmavým mrakem a abstraktními zdůvodněními, které vytvářejí pocit, že se jedná jen o bezvýznamné hříchy, které postupem času odpadnou, anebo tvrdí, že těmto věcem by se měli vyhýbat pouze poustevníci a mniši v horách..." Vždyť podle slov starce je cílem démonů zpočátku mladého člověka jen mírně podnítit k malým hříchům, ochromit jeho smysly a navádět ho k legraci, prohlížení nemravných obrázků, projevům neuctivého smíchu a pití alkoholu, z čehož se rodí všechny další vášně.

Starec Daniel dále své mladé přátele nabádal, aby se nepřátelili se špatnými „přáteli", kvůli kterým, jak dodává, „byste mohli ztrácet bázeň před Bohem, abyste neupadli do zajetí démona sebelásky a neřesti. Volte raději život s Pánem naplněný dobrými úmysly a skutky a ve všem se snažte následovat vašeho duchovního otce. On jediný vás bude poučovat v souladu s Božím zákonem a představí vás později jako nebeské obyvatele..."

Aby mohli mladí lidé následovat tuto cestu, měli by:[14]

1. Projevovat velkou poslušnost, důvěru a soulad ve vztahu ke svému duchovnímu rádci (duchovnímu otci) a vždy a za každých okolností mu říkat pravdu;
2. Zanechat nemístných rozhovorů a legrace, neboť, jak jsme si již ukázali, tam, kde jsou prázdné rozhovory, odtud se vzdaluje bázeň před Hospodinem;
3. Vyhradit si určitou dobu pro večerní modlitbu, kterou vám určí váš duchovník;
4. Kdykoli se ocitnete v chrámu, snažte se plně soustředit na pozornost k Božské liturgii, aby blahodať Ducha Svatého sestoupila do vašeho srdce;
5. Zachovávat s bezpodmínečným řádem všechna postní období, stanovená Církví, a nenásledovat zkázonosný způsob života dnešní společnosti;
6. Pokaždé, kdy to bude možné, střežit se od pití vína a jiných alkoholických nápojů, které vyvolávají tělesné touhy;
7. Je-li u vás nějaké volno, zabývat se čtením svatooteckých knih.
8. Mít se na pozoru před některými duchovníky a učiteli, kteří se na jedné straně snaží naučit mladé lidi dobrým skutkům a přivést k pokání, kteří však ve skutečnosti do svého duchovního vedení vnášejí některé prvky hedonismu (lásku k touhám), doporučují zkracovat půsty a odrazují mládež od asketického ideálu, zdrženlivosti a čtení děl svatých Otců, jakož i těch, kteří vystupují negativně proti mnišství. Nemá smysl hovořit o tom, jak velkou škodu mohou tito duchovní mladým lidem způsobit; osobně jsem viděl mnoho mladých, které přivedli svými radami k herezi a kteří se stali jejich nechtěnými oběťmi.
9. Pěstovat v sobě hlubokou úctu zejména k Boží Matce, která vždy pomůže na cestě k dosažení spásy.

Slovo závěrem

Svatí Otcové nás učí, že člověk byl stvořen k životu ve společenství s Bohem a skrze něj i se svým bližním, a jakmile toto společenství s Bohem člověk naplní, pak zrealizuje i své vlastní lidství. Vně tohoto společenství není člověk schopen uspět, resp. naplnit svůj cíl, není schopen prožít život v jeho plnosti, nenachází smysl pro svou existenci, a nezbývá mu proto než bloudit po světě jako tulák bez přístřeší. Ve skutečnosti si člověk způsobil své vyhnanství z otcovského domu sám, a kvůli tomu se také nemůže účastnit na životě v Bohu. „Pán (Ježíš Kristus) díky vtělení své Církve přináší ze své milosti člověku, který je ochoten jej přijmout, dar boholidského společenství. Stáváme se členy Církve, neboť se přesvědčujeme o naší vlastní bezmoci, kvůli níž nejsme schopni sami získat zpět ono boholidské společenství, a žádáme Hospodina, aby nám je daroval. V Církvi se nesjednocujeme jen v jakousi skupinu či masu lidí", jak konstatuje archim. Georgios ze Sv. Hory Athos, „kde bychom pak společně vzývali Krista, aby k nám neustále přicházel, jak tomu bývá u protestantů. Kristus nás naopak přijímá do svého svatého Těla, a jedině tak nacházíme sílu sjednocovat se s Bohem, a díky tomu i s našimi spolubratry."[15] A v tom také spočívá smysl našeho duchovního zápasu: v zachování boholidského společenství s Pánem. Kéž nám k tomu dopomohou i „slova" svatých, ctihodných a bohonosných starců, jež mají „váhu života".

Sláva Bohu za vše!

Seznam literatury:

1. Apofthegmata I. Výroky a příběhy pouštních Otců. 1. vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2000, 153 str.
2. Apofthegmata III. Výroky a příběhy pouštních otců. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2008, 86 str.
3. Климент, mитрополит (Калужский и Боровский): Господь дал нам жизнь, чтобы мы научились делать добро (online). [cit. 2009-07-13]. Dostupné na adrese: http://www.pravoslavie.ru/guest/31151.htm.
4. BIBLE SVATÁ ANEB VŠECKA SVATÁ PÍSMA STARÉHO I NOVÉHO ZÁKONA. Podle posledního vydání Kralického z r. 1613. Česká biblická společnost 1991, 270 str.
5. BIBLE. Písmo Svaté Starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost 1995, 294 str.
6. ДУХОВНЫЕ НАСТАВЛЕНИЯ ГРЕЧЕСКИХ СТАРЦЕВ. Наставления молодым старца Даниила Катунакского. Перевод с английского Юрия и Елены Максимовых (online). [cit. 2009-07-27]. Dostupné na adrese: http://www.pravoslavie.ru/cgi-bin/sykon/client/display.pl?sid=208&did=2228.
7. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η Εκκλησία ως Θεανθρωπίνη Κοινωνία. In: Θέματα εκκλησιολογίας και ποιμαντικής. Γ´εκδοσις, Ι. Μονης Οσίου Γρηγορίου, Αγιον Ορος 1999, 177 str.
8. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Κυριακή προσευχή. Ι. Μονης Οσίου Γρηγορίου, Αγιον Ορος 1998, 42 σελ. In: Georgios, archim.: Modlitba Paně. Pravoslavna cirkevni obec v Brně, Brno 2002, 41 str.
9. Γέροντος Παϊσιου Αγιορείτου. Λόγοι Δ: Οικογενειακή ζωή. Σουρωτη - Θεσσαλονίκη 2005, 309 str.
10.  Иоанн (Крестьянкин), архим.: Размышления о бессмертной душе. Свято-Успенский Псковско-Печерский Монастырь, 1999, 196 str.
11.  Преподобный Пимен Великий, Египетский (online) [cit. 2010-02-09]. Dostupné na adrese: http://days.pravoslavie.ru/Life/life6798.htm.
12.  Χερουβειμ, αρχιμ.: Σύγχρρονες αγιορειτικές μορφές [4]. Δανιήλ Κατουνακιώτης. Έκδοσεις ενάτη. Ιερά Μονή Παρακλήτου. Ώρωπος Αττικής 2005, 117 str.

Od téhož autora:

  Spasitelovo sestoupení do pekel (a naše spása)
Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos
Teologické pojetí pravoslavné askeze a její současný rozměr z pohledu učení Církve
Význam optinské poustevny a zdejších ctihodných starců v letech 1820-1930 
Zamyšlení ke smyslu křesťanských velikonoc (úvod)
Z myšlenek optinských starců o modlitbě 

Související články:

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví  

Poznámky:

[1] Zpracováno dle http://days.pravoslavie.ru/Life/life6798.htm (online, 2010-02-09).

[2] Иоанн (Крестьянкин), архим.: „Размышления о бессмертной душе". Свято-Успенский Псковско-Печерский Монастырь, 1999, str. 73-74.

[3] Преподобный Пимен Великий, Египетский. Podle http://days.pravoslavie.ru/Life/life6798.htm (online, 2010-02-09).

[4] Apofthegmata I. Výroky a příběhy pouštních Otců. Praha 2000, str. 17.

[5] Γέροντος Παϊσιου Αγιορείτου. Λόγοι Δ: Οικογενειακή ζωή. Σουρωτη - Θεσσαλονίκη 2005, str. 153.

[6] Tamtéž, str. 148.

[7] Tamtéž, str. 148.

[8] P.G. 150, 452. In: ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Θέματα εκκλησιολογίας και ποιμαντικής. Αγιον Ορος 1999, str. 17.

[9] Georgios, archim.: Modlitba Páně. Brno 2002, str. 34

[10] Apofthegmata III. Výroky a příběhy pouštních otců. Praha 2008, str. 71.

[11] Viz Bеседа с митрополитом Климентом Калужским и Боровским: «Господь дал нам жизнь, чтобы мы научились делать добро». Vybráno a upraveno podle: http://www.pravoslavie.ru/guest/31151.htm (online, 2009-07-13).

[12] Starec Daniel Katunatský (Dimitrios Dimitriadis: 1846-1929) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů athoského mnišství na konci 19. a začátku 20. století. Byl mimo jiné i zakladatelem mnišského společenství v Katunakii (jedna z hůře dostupných oblastí Sv. Hory) a byl znám jako velký hesychasta a duchovní atlet, který představoval pravý plod svatohorského starectví. Starec Daniel byl rovněž duchovním spisovatelem, jenž za sebou zanechal širokou řadu děl, které byly posvěceny různým duchovním a teologickým otázkám (v rus. překladu vyd. v r. 2005 pod názvem „Andělský život"). Mnohé své dopisy adresoval mimo jiné i mladým lidem, kteří se na něj nezřídka obraceli s duchovní prosbou; starec mladým pravoslavným křesťanům pomáhal pochopit, jaký je smysl života a jak jej lze naplnit.

[13] Srovnej též: Χερουβειμ, αρχιμ.: Σύγχρρονες αγιορειτικές μορφές [4]. Δανιήλ Κατουνακιώτης. Έκδοσεις ενάτη. Ιερά Μονή Παρακλήτου. Ώρωπος Αττικής 2005, 117 str.

[14] viz ДУХОВНЫЕ НАСТАВЛЕНИЯ ГРЕЧЕСКИХ СТАРЦЕВ. Наставления молодым старца Даниила Катунакского. Перевод с английского Юрия и Елены Максимовых. Podle: http://members.cox.net/orthodoxheritage/MOM%2009%202004%20A.htm (online, 2009-07-27), případně podle: http://www.pravoslavie.ru/cgi-bin/sykon/client/display.pl?sid=208&did=2228.

[15] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η Εκκλησία ως Θεανθρωπίνη Κοινωνία. In: Θέματα εκκλησιολογίας και ποιμαντικής. Αγιον Ορος 1999, str. 16.