Půst v Písmu svatém

 

1. Starozákonní půst

Tato kapitola je věnována půstu ve Starém zákoně. Nezaobírá se zákazy určitých jídel, jako je například pojídání krve [Lv 3,17; Lv 7,26-27], či zákaz vaření masa v mléce [Ex 23,19] nebo rozdělováním potravy na čistou a nečistou [Lv 11,1-47]. 

Nejprve se zaměří na Mojžíše a jeho půsty při výstupu na horu, kde přijal Zákon od Boha, poté rozebere půsty spojené s králi a s prorokem Eliášem. Dále se zastaví u dalších proroků a u jejich názorů na půst. Také se podívá, že půsty ve Starém zákoně byly i společné. Seznámí s příklady půstu starozákonních žen a na závěr shrne druhy a důvody starozákonních půstů.

 

1.1. Mojžíš a půst

Izrael byl vyveden Hospodinem z Egypta a po tříměsíčním putování dospěl k místu, kde Bůh Mojžíšovi oznamuje, že za tři dny sestoupí v oblaku na horu a vydá mu Zákon pro izraelský lid. Bůh nařídil Mojžíšovi lid posvětit a všichni si měli vyprat své pláště. Mojžíš toto nařízení rozšiřuje. Muži se měli zdržet pohlavního styku se svými ženami [Ex 19,1-15]. Před Boha je potřeba předstoupit čistý z vnějšku i uvnitř. Jedná se zde především o očistu kultickou, lid byl poznamenán a ovlivněn pobytem v pohanských oblastech. Také pohlavní život byl u pohanů spjat s různými božstvy plodnosti.[1]

Prvním vědomým odmítáním jídla i pití je ve Starém zákoně Mojžíšův půst před předáním Zákona. Mojžíš je ve Starém zákoně velkým vzorem pokory a poslušnosti k Bohu [Nm 12,3].[2] Postil se čtyřicet dní a nocí (nejedl a nepil) při prvním vystoupení na horu před Hospodina, kde přijímá desky smlouvy [Dt 9,9]. Lid však mezitím hřeší a odlévá si modlu. Bůh chce lid vyhladit a vytvořit nový národ z Mojžíše. Mojžíš rozezlen na lid rozbíjí desky, ale vzápětí se vrhá znovu před Hospodina a opět jako poprvé se postí čtyřicet dní a nocí. Postí se pro hříchy izraelského lidu [Dt 9,18]. Úpěnlivě se modlí a odvážně se snaží Boha odvrátit od jeho rozhodnutí, aby nepřátelé nemohli jásat, že Bůh neplní, co si předsevzal. Mojžíše neláká, že by se mohl stát praotcem vyvoleného národa, jde mu o pravdivost Božích slibů, o Boží čest.[3] Mojžíšova modlitba je obrazem přímluvné modlitby, který se naplní v jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi: člověku Kristu Ježíši" [1 Tim 2,5].[4]

Když podruhé sestupuje z hory, jeho tvář září a lid se k němu bojí přistoupit [Ex 34,28-30]. Odlesk Boží slávy v Mojžíšově tváři vyzvedává jeho prostřednický úřad a potvrzuje jeho autoritu.[5] Svatý Pavel o této události říká, že smlouva byla nastolena s oslňující slávou [2 K 3,7].

 

1.2. Půsty králů

Neuváženým postem je příkaz krále Saula, který po vyhrané bitvě při pronásledování nepřátel zakazuje lidu jíst, dokud nedovrší pomstu na Pelištejcích [1 S 14,24]. Jeho syn Jónatan, jenž se svým odvážným činem nejvíce přičinil o vítězství, nevědomky příkaz přestupuje a pojí medu. Hladový a vyčerpaný lid je stržen jeho příkladem, vrhá se na kořist a hřeší, neboť jí maso i s krví. Krev byla symbolem života, život dává Bůh a správné bylo kulticky vrátit krev Bohu, nejíst krev, ale odevzdat život zpět dárci života.[6]

Saul staví Hospodinovi oltář a nařizuje obětování zvířat. Dotazuje se Boha, jak má dále jednat proti nepříteli. Bůh ale neodpoví. Saul hledá viníka a chce Jónatana vydat na smrt. Lid jej hájí, chápe jeho výpad proti nepřátelům jako „pomoc Boží" a Jónatana zachraňuje.[7]

Po Samuelově smrti se Pelištejci opět chystají zaútočit. Při pohledu na jejich vojsko dostává Saul strach. Hospodin mu pro jeho hříchy neodpovídá, proto nechává Saul za pomoci věštkyně vyvolat ducha zemřelého Samuela. Saul jedná bezradně a zoufale. Přichází k věštkyni v převlečení, což dokazuje hloubku jeho krize i nekrálovské chování.[8] Samuel králi sděluje, že Hospodin se od něho odvrátil, jeho vojsko bude poraženo a Saul zabit. Saul se kácí k zemi úlekem a slabostí, nejedl celý den a noc [1 S 28,20]. Saul je zdrcen, je odsouzen, zavržen. Bůh se stává jeho nepřítelem.[9] Saul v bitvě umírá.

Po prohrané bitvě, smrti Saulově i jeho synů jsou jejich zneuctěné ostatky pochovány. Lid se v zármutku postí sedm dní [1 S 31,13].[10] Byla to obvyklá doba při smutečním obřadu. Pokud člověk ztratí někoho blízkého, je tak zarmoucen, že nemá na jídlo ani pomyšlení. Půst držený po smrti člověka tak byl vyjádřením velké lásky k zemřelému, drtivého smutku a nenahraditelné ztráty. Půst za Saula je znovu připomínán v první knize Paralipomenon [1 Pa 10,12].

Také David, když se dozví o smrti Saulově truchlí a postí se [2 S 1,11-12]. Neraduje se, že se mu uvolnila cesta k trůnu, rmoutí se nad hrozným koncem krále, nad smrtí svého přítele Jónatana a nad porážkou svého lidu.[11] A postí se znovu, když Joáb zabije Abnéra. Abnérova smrt ohrožuje snahu o sjednocení lidu pod králem Davidem. David se obává, že by mohla padnout vina za smrt i na jeho hlavu. Vyzývá všechen lid k projevům smutku nad Abnérem. Lid se snaží Davida přesvědčit, aby něco pojedl. David je neoblomný, půst zachová a dále truchlí. Izrael uznává, že nemá na vraždě podíl. Davidovi nezáleží jen na mínění lidu, chce svou nevinu vyznat zejména před Bohem [2 S 3,35].[12] David se projevuje i jako obratný politik, jde mu o jednotu království.[13]

David vzplane chtíčem k Urijášově ženě, nechává svého druha Urijáše zabít v boji a ženu si vezme pro sebe. Nátan králi prorokuje Boží soud za jeho hřích. David uznává svou vinu. Prorok mu ohlašuje odpuštění, David nezemře. Následky jeho hříchu však budou velké, osobní hřích zasáhne celé společenství a důsledky pominou až v dalším pokolení. Také syn, vzešlý z hříšné vášně, musí zemřít. Dítě těžce onemocní. David se tvrdě postí a snaží se usmířit Boží hněv a odvrátit jeho trest [2 S 12,16]. Půst, pokora a sebeponížení je jeho zápasem o Boží slitování. To se mu však nepodaří a syn umírá. Po jeho smrti David nedrží tradiční smuteční půst, čemuž se ostatní podivují. David udělal, co mohl, aby trest odvrátil, když však syn umře, přijímá Boží rozhodnutí [2 S 12,21-23]. Tento příběh je názorným poučením. Král vyvolený Bohem má určitou moc a je tak vystaven mnoha pokušením, kterým nedokáže odolat ani zbožný David. Nad králem je Boží zákon a strážcem Boží spravedlnosti je prorok, který oznamuje Hospodinova slova. Jediná cesta po provinění je přijmout Boží soud a činit pokání.[14]

V 1. Královské se setkáváme s dalším postem. Po rozdělení země na dvě království propadá izraelský král Jarobeám modlářství a staví mimo jiné oltář v Bét-elu.[15]

Přichází muž Boží z Judska a po jeho proroctví se oltář roztrhne. Král chce vztáhnout ruku na Božího muže, ruka mu ochrne a teprve po prorokově přímluvě s ní opět může pohybovat. Chce proroka pohostit, ten však odmítá [1 Kr 13,8-9]. Král si chce získáním proroka naklonit Hospodina. Společným stolováním se v orientálním chápání potvrzovalo obecenství [srov. 1 S 9,19], až i kultické společenství [srov. Ex 24,11].[16] Muž Boží plní své poslání, nesmí nic jíst ani pít a snižovat svým dalším jednáním závažnost Hospodinova sdělení. Odchází, je však na své cestě sveden a obelstěn starcem, který se odvolává na své vidění [1 Kr 13,18]. Prorok mu uvěří (aniž by příliš pochyboval) a nechá se pohostit.[17] Stihne jej Boží trest [1 Kr 13,21-22] a je na další cestě zabit lvem. Muž Boží se nechal odvrátit falešným slovem, nebyl pevný ve svém postoji a nesplnil Boží úkol. Tento osud jen potvrzuje pravdivost prorokových slov u oltáře, ale ani to Jarobeáma neobrátí.[18]

Ve druhé knize Paralipomenon se postí král Jóšafat. Je mu oznámen příchod velkého vojska nepřátel, král se nespoléhá na svou armádu, ale obrací se k Bohu a vyhlašuje půst v celé zemi [2 Pa 20,3]. Král i všechen lid se zachovají správně a pokoří se před Hospodinem. Bůh přislíbí pomoc, zasáhne a nepřátelé se vyhubí mezi sebou navzájem. Lid na Boží výzvu jen stál a přihlížel zkáze nepřátel - Hospodin tak připomíná zázračné vysvobození lidu z Egypta a zničení nepřátel při přechodu moře [Ex 14,13-31].[19]

 

1.3. Půsty spojené s Eliášem

Příběhy proroka Eliáše, který je předobrazem Jana Křtitele, jsou rovněž spojeny s půstem. Izraelský král Achab slouží Baalovi a Chiél Betélský přes Boží zákaz znovu vystaví město Jericho. Eliáš prorokuje velké sucho[20] a tak se také stane. Hospodin, aby ho ochránil před zlobou krále, jej posílá na osamělé místo.  Eliáš se zcela odevzdá do Božích rukou a jídlo mu přinášejí havrani, které Bůh posílá [1 Kr 17,3-6]. Je to určitý půst, při kterém Eliáš nijak nestrádá, protože zcela důvěřuje Bohu. Prorok je živen podobným způsobem, jako byl sycen izraelský lid při svém putování pouští.[21] Po dalších příhodách prchá prorok celý den pouští před pomstou královny Jezábel. Vyčerpán usedá pod keř a přeje si umřít.[22] Hospodin posílá svého anděla, který Eliášovi přináší chléb a vodu. Prorok je tímto jídlem a Boží přízní natolik posilněn, že dokáže jít čtyřicet dní a nocí až k hoře Chorébu [1 Kr 19,8]. Tímto dlouhým půstem je dán na roveň Mojžíšovi a stejně jako Mojžíš zažívá na stejném místě bezprostřední blízkost Boží.[23]

Půstu zneužívají král Achab a královna Jezábel. Achab touží po Nábotově vinici. Ten mu ji však odmítá prodat, nechce se vzdát dědictví svých otců. Achab odmítá jíst [1 Kr 21,4], chce tak snad ospravedlnit svou chtivost před Bohem. Jezábel zorganizuje falešný soud s Nábotem, který je pak ukamenován.[24] Achab získává jeho pozemek. Jezábel před uskutečněním soudu vyhlašuje půst [1 Kr 21,9-12] jako veřejné pokání, které bylo vyhlašováno v dobách neštěstí a Božích soudů. Tak se snaží naznačit, že někdo z lidu se velmi provinil proti Bohu a svým proviněním uvrhuje do neštěstí všechen lid. Královna chce dodat rozsudku zdání spravedlnosti a Božího rozhodnutí.[25] Prorok Eliáš následně oznamuje králi, jaký jej a královnu stihne trest za jejich hříchy. Když Achab uslyší strašlivé proroctví, zděsí se a tentokrát se upřímně postí a pokoří před Bohem [1 Kr 21,27]. Bůh odkládá seslání zla až po smrti krále. Ale způsob smrti krále se beze zbytku naplní. Král je zabit v bitvě a psi chlemtají jeho krev na místě, kde zemřel Nábot. Jezábel je popravena a její tělo sežerou psi.

 

1.4. Půst proroků a půst ústy proroků

Prorok Izajáš odpovídá lidem, kteří se ho ptají, proč je Bůh neslyší, když se postí a pokořují [Iz 58,3-10]. Tito lidé se domnívají, že dobrovolným postem plní zcela své povinnosti k Bohu a on jim neodpovídá, dokonce se zdá, že tomu, kdo se nepostí, se daří lépe než jim. Prorok říká, že se nepostí správně. Bůh nechce jen prostý půst, umrtvování těla od jídla, chce správné jednání člověka v ovládání jeho dalších chtíčů. Nač je půst, když přitom člověk ubližuje svým bližním? Chovej se spravedlivě, nemysli jen na sebe, konej dobro a Bohu bude tvůj půst milý a vyslyší tvůj hlas.[26]

U proroka Jeremjáše slyšíme Hospodinova slova, že ani půst, ani bědování, ani oběti již neodvrátí Boha od potrestání lidu, jehož hříchy jsou neodpustitelné [Jr 14,12]. Prorok Jeremjáš je uvězněn a nemůže hlásat slovo Boží. Posílá proto svého druha a písaře Báruka, aby přečetl slova, která mu prorok sdělil. Jeremjáš doufá, že lidé pochopí, jak špatně jednají, skloní se před Hospodinem a svým postojem vyjádří, že očekávají Boží záchranu.[27] Báruk předčítá ze svitku v postní den [Jr 36,5-10].[28] Svitek se dostane až ke králi. Ten nechce slyšet proroctví a svitek spálí. Prorok vyzve Báruka, aby svitek znovu sepsal, a předpovídá králi, že jeho potomci nebudou dále vládnout a on bude zabit Babylóňany.

Prorok Ezechiel má Boží vidění, kdy jej Bůh ustanovuje prorokem a pověřuje ho hlásat slovo Boží.[29] Dostává i velké asketické příkazy. Musí mimo jiné ležet postupně na levém (Izrael) a pravém (Juda) boku a jíst jedno určené jídlo po mnoho dní [Ez 4,9]. Ezechiel je Hospodinem vyzýván, aby tak nesl (vyjevil) nepravost (hřích) Izraele a Judy.[30] Nejedná se však o vykoupení hříchu, jde o předpověď, jak dlouho bude lid za své hříchy trpět, o pád Jeruzaléma, o zajetí a život v nedostatku.[31]

Kniha Daniel se odehrává v době babylonského zajetí. Daniel a jeho tři druhové jsou vybráni pro své vzdělání ke královskému dvoru. Nechtějí však jíst místní jídlo, aby se neposkvrnili.[32] Přemlouvají svého nadřízeného, aby u nich učinil výjimku. Ten však má strach, že budou vypadat zbědovaně a král jej potrestá. Daniel mu navrhuje zkoušku. Po deset dní budou jíst jen zeleninu a pít vodu. Po uplynutí této doby nadřízený zjišťuje, že vypadají lépe než ostatní a nadále jim jejich stravu toleruje [Da 1,12-15]. Mladíci se tak neprohřešili nečistým jídlem proti Bohu a ten při nich dále stojí. Je to ale i ukázka toho, že prosté jídlo a střídmost jsou člověku prospěšné.

Daniel se modlí za odpuštění hříchů svého lidu, drží půst [Da 9,3]. Dostává se mu vidění věcí příštích, které jsou strašlivé. Daniel se v zármutku postí znovu po tři týdny [Da 10,2-3],[33] aby se mu dostalo pochopení vidění. Je mu sděleno proroctví, vysvětlení a vývoj budoucích událostí až do konce časů.

Prorok Jóel vyhlašuje blízký den Hospodinův a vyzývá lid k obrácení. Třikrát je v jeho výrocích zmíněn i půst [Jl 1,14;[34] Jl 2,12;[35] Jl 2,15]. Dává lidu naději, že pokud se obrátí k Bohu celým srdcem („Roztrhněte svá srdce, ne oděv, ..." [Jl 2,13]), Hospodin vyslyší jejich volání a zachrání je.[36]

Prorok Jonáš káže na příkaz Boží v Ninive, hlásá zničení města, pokud se lid neobrátí. A lid tentokrát poslechne včetně svého krále, kají se a postí před Bohem [Jon 3,5-6]. Bůh je vyslyší a pohroma města se nekoná. Jonáš je rozezlen, že se jeho slova o zkáze města nenaplnila a odchází do samoty. Teprve tam se mu skrze podobenství dostává pochopení Božího milosrdenství.[37]

K proroku Zacharjášovi se dostává Boží odpověď na otázku člověka, který se skrze kněze ptá Hospodina, zda se má nadále pravidelně postit [Za 7,4-5]. Odpověď Boží je stejná, jako byla u proroka Izajáše. Půst je zbytečný, pokud nebude podtržen spravedlivým jednáním a životem. A potvrzuje to i druhý Zacharjášův výrok [Za 8,19]. Pokud budete správně žít v pravdě, půst vám bude slavností a radostí. Bůh bude s lidem.[38]

 

1.5. Půsty společné

Společný půst je zmíněn v knize Soudců. Benjamínovci se prohřešili zneuctěním a smrtí vdané ženy, která s manželem byla v jejich městě Gibeji hostem. Izraelci se spojí proti Benjamínovcům a chtějí ztrestat provinilce. Ale ti jim nejsou vydáni. Izraelci tedy podniknou útok proti městu a jsou odraženi. Doptávají se Hospodina, zda mají znovu bojovat a Hospodin jim nový boj potvrzuje. Opět jsou poraženi. Izraelci odtáhnou do Bét-elu, kde se před Bohem celý den postí a přinášejí mu zápalné a pokojné oběti [Sd 20,26]. Hospodin jim poté přislíbí, že jim nepřátele vydá. Druhého dne Izrael nad Benjamínem zvítězí. Ač na jejich straně od počátku stála spravedlnost, byli dvakrát neúspěšní. Teprve očištění, projevení smutku, pokory a úcty k Bohu jim dává vítězství.[39]

V době soudců je Izraelcům vrácena Hospodinova schrána ukořistěná Pelištejci. Po dlouhé době úpadku, lid znovu zatouží po Hospodinu. Samuel nařizuje odstranit modly a shromažďuje lid v Mispě, vyzývá je k obrácení a uznání hříchů proti Bohu. Lid se kaje, postí a obrací se k Bohu [1 S 7,6]. Půst má přispět k hloubce pokání. Pelištejci se doslechnou o jejich shromáždění a vytáhnou proti nim. Samuel se modlí za Izrael, Hospodin zasáhne a Pelištejci jsou poraženi.[40]

Dále se se společným půstem setkáváme v knize Ezdráš, kdy je Izraeli povoleno vrátit se z Babylonu do své země a znovu postavit chrám. Ezdráš se s lidem postí u řeky Ahavy [Ezd 8,21-23]. Prosí Boha o bezpečnou cestu do Jeruzaléma. Bůh nad nimi drží po celou cestu ochrannou ruku. Po příchodu do Jeruzaléma se Ezdráš postí znovu. Zjistí, že zde lid dále hřeší, je hluboce zarmoucen a postí se za jejich hříchy [Ezd 10,6].

Nehemjáš, když se v babylonském zajetí dozvídá o stavu pobořeného Jeruzaléma a těžkém životě zbylých lidí, se v zármutku postí a modlí před Bohem [Neh 1,4]. Dosahuje posléze u krále Artaxerxe povolení k obnově Jeruzaléma. Po postavení hradeb a bran se opět slaví Slavnost stánků. Lid se raduje z toho, že Izrael se opět navrací k Hospodinu. Po skončení slavnosti se lidé shromažďují k půstu [Neh 9,1] a vyznávají se ze svých hříchů (lid se cítí obtížen vinou).[41] Dávají tak najevo, že své obrácení myslí vážně. Přísahají, že budou žít podle Božího zákona.

Lid v babylonském zajetí se postí, když je jim předčítána kniha Bárukova [Bar 1,5]. V úctě, zármutku a naději naslouchají Bárukovu poselství.[42]

Starý zákon uzavírají knihy Makabejské. Líčí povstání Judy Makabejského a jeho bratrů. Židovské vojsko se postí před bitvou u Emauz [1 Mak 3,47] a Bůh jim dává vítězství. Vojsko se postí i před vítězstvím u Módinu [2 Mak 13,12].

Dalšími příklady společných půstů, o kterých jsme se již zmínili v předchozích podkapitolách, jsou [1 S 14,24; 1 S 31,13; 1 Kr 21,9-12; 1 Pa 10,12; 2 Pa 20,3; Jr 36,5-10; JI 1,14; 2,1-15; Jon 3,5-6].[43] O společném půstu v [Est 4,3; Est 4,16; Jud 4,13][44] bude pojednáno v následující podkapitole.

 

1.6. Starozákonní ženy a půst

Kniha Ester se odehrává v perském království. Královnou se stane krásná Ester, dcera moudrého starce Mordokaje, aniž je poznán její židovský původ. Vysoce postavený dvořan Haman usiluje o vyhlazení Židů, kteří zde žijí. Vymámí na králi dekret, kde je stanoveno datum, kdy mají být Židé vyvražděni. Židovský lid truchlí a postí se [Est 4,3]. Mordokaj vyzývá Ester, aby se pokusila krále přemluvit. Je jasné, že Ester přitom musí překročit zákon a riskovat svůj život. Ester souhlasí a žádá všechny židy, aby se za ni po tři dny postili. Sama se také postí [Est 4,16]. Chce získat Boží přízeň před závažným krokem a to se jí daří.[45] Nakonec Židy zachraňuje. Haman je ztrestán a Mordokaj získává královu přízeň.

Kniha Júdit vypráví o obležení města Betúlie velkým vojskem krále Nebúkadnesara. V čele vojska je vojevůdce Holofernes. Celý Izrael má obavy z neporazitelného vojska, postí se všechen lid, volají k Bohu a prosí o záchranu. Bůh jim naslouchá [Jud 4,13]. Obrovské vojsko obklíčí Betúlii a odřízne město od vody. Lid ve městě trpí žízní a chce se vzdát, opouští je důvěra v Boží záchranu. Krásná vdova Júdit se rozhodne jednat. Vždy dodržovala úctu k Bohu, žila podle Božích přikázání a pravidelně se postila [Jud 8,6]. Pokoří se před Bohem a modlí se k němu. Jde do tábora nepřátel a povede se jí získat přízeň Holofernovu. V noci mu rázně uřízne hlavu a vrátí se do města. Když nepřátele zjistí, jak potupně byl jejich vůdce zabit, propadnou zmatku a prchají. Izraelci je pronásledují a získávají velkou kořist. Vdova je oslavována a ucházejí se o ni mnozí muži, ona je však odmítá, žije prostým způsobem věrná Bohu až do své smrti. Bůh v tomto příběhu vyslyšel modlitby celého lidu, který se k němu obrátil celým srdcem a zachránil jej skrze křehkou ženu, která však byla mezi nimi první v modlitbě, postu a v důvěře k Bohu.[46]

 

1.7. Druhy a důvody starozákonních půstů

Na začátku této podkapitoly je nejprve nutné zmínit, že i když v textu není půst výslovně zmíněn, ale píše se například o velikém zármutku, pokoření se před Bohem, roztržení roucha, sypání hlavy popelem, zahalení se do žíněného roucha a podobně, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že tyto činnosti byly s půstem spojeny.

Ve Starém zákoně se vyskytuje půst jednotlivce, půst celého shromáždění i půst celého národa. Půst je přítomen při smutečních obřadech, při obrácení se k Bohu a lítostí nad svými hříchy. Půst je držen před velkými úkoly, jako je boj s nepřítelem nebo před dalekou cestou do Jeruzaléma.

Půst je vždy spojen s modlitbou, pokorou před Bohem. Ve Starém zákoně je několikrát zdůrazněno, že půst může být vhodným doplňujícím prostředkem k naplnění proseb a modliteb. Člověk se ale musí k Bohu obracet s upřímným srdcem a žít spravedlivý život. Jinak půst ztrácí svůj smysl. Půst působí jen v pevném spojení s vírou v Boha, s modlitbou a láskou k bližnímu.

Dlouhodobý Mojžíšův nebo Eliášův půst přivádí člověka do těsné Boží blízkosti, čistí jeho tělo a mysl. Člověk stojí před Bohem „nahý", oproštěn od všeho, v naprostém úžasu a v posvátné bázni, ohromen Boží slávou a přístupný zázrakům.

 

2. Nový zákon a půst

Na tomto místě text pojednává o půstu v Novém zákoně. Nejprve se věnuje Ježíšovu půstu a pokušení na poušti. Dále objasňuje, jak se díval na půst Jan Křtitel, Ježíš Kristus a apoštol Pavel. Nakonec se mluví o postní zkušenosti prvotní Církve uvedené ve Skutcích apoštolů.

 

2.1. Ježíšův půst a pokušení na poušti

Ježíš po přijetí křtu[47] a před svým veřejným vystoupením odchází do pouště, kde se postí čtyřicet dnů [Mt 4,2; L 4, 1-4]. Číslo čtyřicet je číslem symbolickým a odkazuje například na zkoušky a pokušení Izraele, který čtyřicet let putoval pouští, nebo na Mojžíšův a Eliášův půst.[48] Na konci půstu Ježíš vyhladověl a je pokoušen ďáblem.  Svodům odolává - ďábel je poražen. Ve výkladu Matoušova evangelia z r. 1871 František Sušil píše, že Ježíšův pobyt v poušti lze srovnat s přípravou Mojžíše na svůj úkol, stejně tak i Jana Křtitele. Ďábel chtěl Krista pokoušet a dozvědět se v jakém smyslu je Synem Božím, chtěl svést druhého Adama. Kristus se této zkoušce svobodně podvolil. Ježíš nám ale i ukázal, že je třeba opatrnosti a ostražitosti, aby si nikdo nemyslel, že je natolik svatý , že již nemůže být pokoušen. Taktéž nám dodal naději, že lze pokušiteli odolat. Boží podstata tady oslavila lidskou přirozenost a vystavila ji jako člověka útoku ďáblovu.[49]

Pokušení v poušti je jednou z mesiášských zkoušek, které vrcholí v Getsemanech a na kříži. Možnost zhřešit a neuspět v těchto zkouškách by protiřečila božské identitě osoby Ježíše. Vyvstává tu otázka Ježíšovy lidské svobody a otázka reálnosti mesiášských zkoušek. Pravá svoboda není v možnosti vybrat zlo, Ježíšova svoboda je bez vady, má dokonalou schopnost volit správně, bezvýhradně přilnout k nejvyššímu dobru. Ale tato volba vyžaduje nejvyšší míru sebezřeknutí. A i přes nemožnost selhat musel Ježíš vynaložit reálné vypětí všech lidských sil a schopností. Vtělený Boží Syn dobrovolně podstupuje zkoušky jako opravdový člověk.[50]

 

2.2. Janův a Ježíšův pohled na půst

Nový zákon nám potvrzuje, že půst v Janově a Ježíšově době patřil k židovskému náboženství a běžnému životu lidí. To můžeme odvodit například z Lukášova evangelia. Mezi prvními, kdo poznává v Ježíšovi Mesiáše, je stará žena Anna, vdova, zcela oddaná Bohu a pravidelně se postící [L 2,36-37]. Dalším příkladem je, když Janovi učedníci a farizejové vyčítají Ježíšovi, že jeho učedníci se nepostí, zatímco oni půst drží [Mt 9,14-15; Mk 2, 18-20; L 5,33-35].

Evangelisté Matouš a Marek se zmiňují o asketickém způsobu života Jana Křtitele [Mt 3,4; Mk 1,6]. Jan připravuje cestu pro příchod Božího syna. Vystupuje jako prorok poslední a nejvyšší, jako mezník a spojovatel Starého a Nového zákona, v síle a moci Eliášově. Jeho hlavní heslo bylo: „Čiňte pokání." Pokání nejen jako lítost nad svými hříchy, ale jako změnu myšlení, obrácení, obrození duše.[51] Janův prostý život v poušti a skromný oděv a strava ukazují na jeho plnou oddanost věci Boží. Jan hlásal Boží hněv, konfrontoval lidi s hrozícím Božím trestem, používal jejich strach, šokem chtěl dosáhnout jejich očištění.[52] Svým asketickým životem, svým kázáním, pověstí o své svatosti, svým příkladem vedl lidi k obrácení.[53]

Ježíšův pohled na půst je podobný, jaký měli proroci ve Starém zákoně [Mt 6,16-18]. Držet půst bez skutečné pokory před Bohem nemá smysl. Ba právě naopak. Ježíš Kristus doporučuje skrýt půst před ostatními, člověk se vyhne nesprávným pohnutkám a vnějším vlivům. Nelze nic předstírat a na nic si hrát - je tu jen člověk ve své upřímnosti, půst a Bůh. Pokud se postím a dávám to najevo před ostatními, mám už svou odměnu v chvále ostatních a nemohu čekat nic od Boha. Jan Zlatoústý říká, že kdo při umrtvování těla stojí o čest, obrací lék v jed.[54]

Janovi učedníci a farizejové vyčítají Ježíšovi, že jeho učedníci se nepostí, zatímco oni půst drží (nemíní tím určené postní dny, ale držení půstu o své újmě). Farizejové nerozumí roli Ježíše, nepoznávají v něm Božího Syna a tak ani nemohou pochopit důvody nedržení půstu. Půst nám pomáhá přiblížit se k Bohu. Nač se postit, když jsem s Ním? Jeho učedníci mají privilegium největší Boží blízkosti, je pro ně čas radosti (půst je často výrazem smutku), jsou stejně vyvolení jako Mojžíš, ale na rozdíl od něj to za Ježíšova pozemského života zcela nepochopí - přesto však nedržením půstu již Ježíše vyznávají. Ježíš dává Janovým učedníkům a farizejům jasnou odpověď a jsou to slova určená i jeho učedníkům [Mt 9,14-15; Mk 2,18-20; L 5,33-35]. Zvláště, když říká, že přijde doba, kdy se budou postit. Přijdou o bezprostřední blízkost Boží.[55]

I v dalším svém výroku vytýká lidem nepochopení a nedocenění skutečnosti. Přichází Jan, asketa, připravuje cestu Boží. Je považován za blázna. Je tu Syn Boží. Odsuzují jej, že není asketou a stýká se se špatnými lidmi [Mt 11,18-19; L 7,33-34]. Jan chce lid obrátit hrozbou soudu, Ježíš zvěstováním a zpřítomněním Božího království. Lidé však nejsou schopni pokory, kritizují obě cesty a nerozpoznávají důležitost jednání obou mužů.[56]

Výstižný je i příklad nesprávného půstu v Lukášově evangeliu [L 18,11-14]. Farizeje v chrámě ovládne pýcha, uvádí Bohu své pravidelné posty a jiné skutky, cítí se zbožnějším než ostatní. Hříchem farizeje je vyvyšování se nad ostatní, prozrazuje svou vlastní odcizenost, modlí se spíše sám k sobě - tendence k sebezbožštění. Celník se svou pokorou je Bohu mnohem blíže. Neodváží se ani zvednout oči, kdo vidí Boží tvář, musí zemřít [Ex 33,20; Iz 6,5]. Bůh je pro něj přítomen a bezpodmínečně se spoléhá na Boží milost. Celník je tu modelem člověka, kterému jsou odpuštěny hříchy [L 18,14].[57]

 

2.3. Pavlův názor na půst v jeho listech

V Pavlových listech je půst výslovně jmenován dvakrát ve 2. listě Korintským. Nejprve apoštol píše, jaké strázně zažívají při plnění úkolu včetně hladovění. Ve variantě překladu je hladovění přeloženo jako půst [2 K 6,3-10]. Ze Skutků apoštolů vyplývá, že Pavel a jeho druzi se postili vědomě. Z tohoto listu je zřejmé, že se často postili i nedobrovolně, nemaje co do úst. Přes mnohé útrapy je nic od nastoupené cesty neodradí. Pavel ví, že nemůže být radostnějšího poslání. Druhá zmínka o postu je podobná. Pavel popisuje nebezpečí, námahu, hlad a žízeň na cestách a časté půsty [2 K 11,26-27].[58] V listě Filipanům vysvětluje, že je spokojen s tím, čeho se mu právě dostává. Umí žít v nouzi i v hojnosti, hladový i nasycený. K tomu mu dává sílu Kristus, který jej zcela naplňuje [Flp 4,11-13].[59]

Apoštol Pavel ve svých listech půst příliš nezdůrazňuje, smyslem a hlavním cílem jeho listů je zvěstování Krista a spásy, které se nám díky Ježíšově smrti na kříži a vzkříšení dostává. Kristus je nejvíc a vše ostatní je malicherné.

Pavel bojoval za možnost spásy pro všechny lidi, získával pro víru pohany. Musel bojovat proti tlakům, aby i pohané byli obřezáni, aby nejedli nečisté pokrmy a dodržovali další židovské tradice. Byl si vědom, že spory o tyto věci mohou velmi znesnadnit šíření evangelia. Ve svých listech varoval před tímto nebezpečím, vyzýval věřící, aby se nenechali ovlivňovat bludaři, kteří předpisují, co mají lidé jíst, jaké dodržovat svátky, jak se mají tělesně umrtvovat a podobné projevy zbožnosti [Kol 2,20-23].[60] To není podstatné, jsou to jen lidské předpisy. Nejdůležitější je, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, následujte jej a nenechte se svést z cesty spásy, z cesty opravdového lidství.

   

2.4. Půst ve Skutcích apoštolů - zkušenost prvotní Církve

Ve Skutcích apoštolů je půst několikrát zmiňován. Z textů se dozvídáme, že půst byl součástí života prvotní Církve.

Setník Kornélius, zbožný člověk, se postí a modlí a dostává se mu vidění, aby přivolal apoštola Petra [Sk 10,30-31]. Petr ho následně křtí a tak oficiálně otevírá cestu ke spáse i pohanům. Musíme dodat, že výraz „postil" se zde vyskytuje jen ve variantě překladu. Jedná se o velmi důležitou událost.

Petr otevírá Boží království i pohanům. Mezi Židy a pohany se rozprostírala nepřekonatelná propast předsudků. Byly zakázány všechny rodinné styky s pohany a žádný zbožný Žid by si nesedl k pohanovu stolu. Petr musel zřejmě svést boj sám se sebou, neboť i on byl spoután předsudky, ale pochopil plně vidění, kterého se mu dostalo, a vykonal, co mu bylo zjeveno. Správnost jeho jednání se potvrdila, na pohany sestoupil Duch svatý.[61] Petr a křesťané ze židovství byli do té doby přesvědčeni, že pohan nemůže být pokřtěn a přijat do Církve, aniž by nejprve přestoupil k židovství.[62]

Pavlovi se zjevuje Ježíš před Damaškem. Je oslepen, tři dny nejí ani nepije [Sk 9,9]. Stott se domnívá, že Saul zřejmě strávil tyto dny v půstu a modlitbě. Půst pro něj nebyl novinkou, neboť mu byla známa farizejská praxe, kdy se tito postili dvakrát za týden [L 18,12] a Saul, Žid věrný Zákonu, určitě půst dodržoval. Po tyto tři dny byl Saul pravděpodobně konfrontován se svým předchozím životem, s jeho pronásledováním křesťanů. Musel se kát za své hříchy, pokořit se a prosit za odpuštění. Musel být ohromen zjevenou Mocí, oslavovat a chválit Boha a také ho prosit za úplné pochopení Ježíšova poselství.[63] Jeho život se zcela otáčí. Saul umírá, tři dny je mrtev a vstává Pavel, člověk nový, Kristův služebník.

Ve Skutcích je popisován i život rané Církve. A půst k němu patří. Půst a modlitba předchází vyslání na cestu Pavla a Barnabáše, které potvrzuje Duch svatý [Sk 13,2-3].  Nacházíme zde podobnost s povoláním Abrama [Gn 12,1]. Povaha díla, ke kterému byli povoláni, nebyla přesně vymezena. V obou případech lidská odpověď na Boží výzvu znamenala projevit pevnou víru.[64] Pavel a Barnabáš při zakládání jednotlivých církevních obcí volí představitele obce a všechny učedníky svou modlitbou a půstem svěřují Pánu [Sk 14,23]. Stejným způsobem, jakým byli vysláni na cestu i oni ustanovují další následovníky.[65]

Při Pavlově pobytu v Jeruzalémě jej Židé chtějí zabít. Přes čtyřicet z nich se zavazuje přísahou, že nevezmou nic do úst, dokud vraždu neprovedou [Sk 23,12]. Je to půst podobný příkazu krále Saula při pronásledování prchajícího nepřítele [1 S 14,24]. Má dodat váhu jejich slovům a ukázat jejich nezměnitelné odhodlání. Pavel je zachráněn - ani ty nejúskočnější a nejpropracovanější plány nemohou vyjít, když se proti nim postaví Bůh [Iz 54,17].[66] O tom, zda přísahu Židé nakonec porušili, případně, jak jí byli zproštěni, se již z textu nedozvídáme.

Pavlova plavba do Říma je dramatická.[67] Loď ztroskotá, ale nikdo neutone. Pavel ostatní předem upozorňuje na nebezpečí a zmiňuje, že již minul čas půstu [Sk 27,9-10]. Má na mysli postní svátek Jom Kipur (den smíření), který dle badatelů toho roku (59 po Kr.) vycházel na 5. října. Loď je po mnoho dnů vydána napospas bouři a posádka celou dobu nejí. Není to půst vědomý, ze strachu před smrtí nemá nikdo na jídlo ani pomyšlení, Také mohli trpět mořskou nemocí, jídlo bylo znehodnoceno mořskou vodou, nebylo možno vařit. Pavel je vyzývá k přerušení tohoto „půstu" a ubezpečuje je, že všichni budou zachráněni, ale potřebují nabrat sílu. Láme chléb, modlí se k Bohu a posvěcený pokrm rozdává posádce [Sk 27,33-36]. Nejedná se o Eucharistii, loď byla plná nevěřících námořníků a vězňů (276 členů posádky), přesto Pavlem rozdělený pokrm dodal všem dobré mysli. Je tu však jasně naznačeno, že účast na Eucharistii znamená spásu.[68]

Loď brzy ztroskotala, ale naplnila se apoštolova slova a nikdo nezahynul. Pavel se zde projevuje jako vůdce, zkušený mořeplavec, v té době měl již za sebou nejméně 5600 kilometrů cest po moři. Především je ale jeho vůdcovství zdůrazněno zdravým úsudkem, pevnou křesťanskou vírou, charakterem a důvěrou v Boha.[69]

Máme tedy doloženo, že první křesťané dále držívali půst jako osvědčený prostředek pokory před Bohem. Pravý půst je spojen s modlitbou a almužnou, s plným vědomím lidské nepatrnosti, s maximální snahou žít vnitřně i navenek dobrý a pravdivý život v Ježíši Kristu.

 

[Zpracováno podle bakalářské práce Odepření si jídla. Význam půstu pro duchovní vývoj současného člověka.]

 

Související články:

Ludvík Granadský: Půst
Ladislav Pokorný: Postní doba 
Ambrož Milánský: Eliáš a půst 
Hermas: O pravém postu a čistotě
Athanasius Alexandrijský: Chvála postu  
Lev Veliký: Zbožné očištění postem a milosrdenstvím  
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu 
Historia Lausiaca 55 - O Pammachiovi; O Athanasiovi a mladé panně
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti  
Luboš Bližňák: Význam křesťanského půstu pro současného člověka
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností 
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni? 
Antonín Paduánský: O postu 

   

Poznámky:

---

[1] Srov. Výklady ke Starému zákonu. I., Zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. 1. samost. vydání. Praha: Kalich v Evangelickém nakl., 1991. 600 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-7017-408-0. Str. 264.

[2] Srov. LÉON-DUFOUR, Xavier, ed. et al. Slovník biblické teologie. Velehrad: Křesťanská akademie, 1991. xix, 658 s. Str. 341.

[3] Srov. Výklady ke Starému zákonu. I., Zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. 1. samost. vydání. Praha: Kalich v Evangelickém nakl., 1991. 600 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-7017-408-0. Str. 516.

[4] Srov. Katechismus katolické církve. Vydání 2. [dopl. a opr.], V Karmelitánském nakladatelství 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 793 s. ISBN 80-7192-473-3. Str. 626. Čl. 2574.

[5] Srov. Výklady ke Starému zákonu. I., Zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. Str. 323.

[6] Srov. HELLER, Jan. Tři svědkové: Mojžíš - Izaiáš - žalmista. 1. vydání. Praha: ISE, 1995. 206 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-73-0. Str. 22.

[7] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: Nový překlad Písma svatého. Sv. 5, Knihy Samuelovy a První Paralipomenon. Přetisk 1. vydání. Praha: Kalich, 1989. 418 s. Str. 83 - 86.

[8] Srov. tamtéž. Str. 162.

[9] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: Nový překlad Písma svatého. Sv. 5, Knihy Samuelovy a První Paralipomenon. Str. 163.

[10] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 776.

[11] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: Nový překlad Písma svatého. Sv. 5, Knihy Samuelovy a První Paralipomenon. Str. 179.

[12] Srov. tamtéž. Str. 192.

[13] Srov. LÉON-DUFOUR, Xavier, ed. et al. Slovník biblické teologie. Str. 78.

[14] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: Nový překlad Písma svatého. Sv. 5, Knihy Samuelovy a První Paralipomenon. Str. 228 - 230.

[15] Král se snaží postavit náboženství a víru do služeb politiky a upevnit svou moc nad severním Izraelem.

Srov. HELLER, Jan. Znamení odkazující k nebi. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2007. 277 s. Rozhovory nad Biblí; sv. 1. ISBN 978-80-7021-848-8. Str.137.

[16] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Sv. 6, Knihy královské, Druhá Paralipomenon. 1. vydání. Praha: Kalich, 1980. 455 s. Str. 113.

[17] Je možné, že muž Boží chtěl starci uvěřit. Jako by byl vyčerpán těžkým údělem proroka, stejně jako vysílený Eliáš pod jalovcem žádá Hospodina o smrt. Správně však měl muž Boží vytrvat a přijmout svůj úděl a projít zkouškou jako Ježíš v Getsemanech a na kříži.

Srov. HELLER, Jan. Znamení odkazující k nebi. Str.142.

[18] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Sv. 6, Knihy královské, Druhá Paralipomenon. Str. 114.

[19] Srov. tamtéž.  Str. 384 - 386.

[20] Jedná se o přímý útok proti Baalovi, který byl považován za dárce deště, růstu a úrody. Izrael přebíral víru Kenaanců, dle níž nad přírodou vládne Baal. Hospodin měl mít svrchovanost jen ve správě a ochraně lidu.

Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Sv. 6, Knihy královské, Druhá Paralipomenon. 1. vydání. Praha: Kalich, 1980. 455 s. Str. 141.

[21] Srov. tamtéž. Str. 142.

[22] „Eliášovo přání zemřít je lidsky pochopitelné. Vždycky věrně plnil Boží příkazy a nikdy nezískal nic než protivenství. Nyní je u konce svých sil, cítí, že zklamal. Raději smrt než takový život!"

Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Sv. 6, Knihy královské, Druhá Paralipomenon. Str. 156.

[23] Srov. LÉON-DUFOUR, Xavier, ed. et al. Slovník biblické teologie. Str. 102.

[24] „Je také pozoruhodné, jak případ a proces Nábotův připomíná soudní řízení s Ježíšem Kristem v celé řadě podrobností (rouhání Bohu, falešní svědci, označení Ježíše králem, smrt, jež znamená vyloučení z obecenství Božího lidu)."

Starý zákon: překlad s výkladem: nový překlad Písma svatého. Sv. 6, Knihy královské, Druhá Paralipomenon. Str. 171.

[25] Srov. tamtéž. Str. 171.

[26] Hospodin na správné jednání odpoví „Tu jsem". Tato slova znamenají velkou ochotu, dokonce jakousi poslušnost s jakou Bůh vyslyší modlitby. Tímto výrazem odpovídali služebníci, když je zavolal pán.

Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek III. Isajáš - Knihy Machabejské. Praha, 1925. Nákladem „Dědictví sv. Jana Nepomuckého". Tiskem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny V. Kotrby. 1255 s. Str. 225.

[27] Srov. ALLMEN, Jean-Jacques von a kol. Biblický slovník. 2. vydání. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. 360 s. ISBN 80-7017-180-4. Str. 222.

[28] Zde se nejedná o pravidelný postní den, ale o vyhlášený mimořádný půst jako součást smutku nad pohromou po prohrané bitvě, snad vítězství Nabuchodonosora v bitvě u Karkemiše.

Srov. tamtéž. Str. 386.

[29] Prorokovi se dostává Božího vidění již v zajetí v Babylónu. Lidé v té době každému bohu přisuzovali určitou oblast jeho působení. Na území boha Marduka se zjevuje Hospodin, což je znamením, že jeho chrám není jen v Jeruzalémě, jeho chrámem je celé stvoření.

Srov. HELLER, Jan. Znamení odkazující k nebi. Str. 158.

[30] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 234.

[31] Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek III. Isajáš - Knihy Machabejské. Str. 520.

[32] Jídlo v cizí zemi znamenalo nebezpečí pro dodržení všech náboženských předpisů. Mohli požít maso z „nečistých" zvířat, krev a jídlo také mohlo být obětinou jiným bohům.

Srov. tamtéž. Str. 695.

[33] Daniel truchlí, protože se stále nedostavila mesiášská doba. Někteří zajatci se již vrátili do vlasti, ale nevedlo se jim příliš dobře. Přitom s návratem do vlasti byla spojena mesiášská očekávání, avšak nic se nedělo. Půstem chce Daniel zdůraznit své modlitby a prosby a je mu pravděpodobně také inspirací, že se postí v době, kdy se dříve v Jeruzalémě vzpomínalo na vysvobození z Egypta, jedli se nekvašené chleby a zelenina.

Srov. tamtéž. Str. 752.

[34] Prorok oslovuje kněze, aby se pokořili před Bohem a dali tak příklad lidu, mají svolat shromáždění všech a nařídit svatý půst, pravý půst Bohu milý, kterým si lze Boha naklonit a lid má volat k Hospodinu o záchranu.

Srov. tamtéž. Str. 833.

[35] Nyní, lid ví, že mu hrozí trest Hospodinův. Je možno ještě pohromu odvrátit, ale je třeba jednat celým srdcem, celým nitrem, smýšlením, vůlí. Pouze v tomto vnitřním stavu kajícnosti budou i vnější projevy pokory upřímné (půst, roztržené roucho, společné modlitby). Jen tak je možné Boha přesvědčit.

Srov. tamtéž. Str. 836.

[36] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 305.

[37] Bůh nemá zalíbení v potrestání hříšníka, ale chce hříšníkovo obrácení.

Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník.  Str. 307.

[38] Hospodin ústy proroka oznamuje návrat ze zajetí do Jeruzaléma. Je smazána vina otců a půst bude zbytečný. Dny půstu se změní v radost. Je ale třeba žít správně, spravedlivě, být milosrdný a dbát o Boží přízeň.

Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek III. Isajáš - Knihy Machabejské. Str. 1002 - 1004.

[39] Hospodin nedopřává hned vítězství Izraeli ve spravedlivé věci. Zřejmě je to Boží trest za modlářství.

Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek I. Genesis - Judit. Praha, 1917. Nákladem „Dědictví sv. Jana Nepomuckého". Tiskem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny V. Kotrby. 1344 s. Str. 707.

[40] Srov. Starý zákon: překlad s výkladem: Nový překlad Písma svatého. Sv. 5, Knihy Samuelovy a První Paralipomenon. Přetisk 1. vydání. Praha: Kalich, 1989. 418 s. Str. 47 - 51.

[41] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 766.

[42] „Projevují se již spasitelné účinky zajetí."

HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek III. Isajáš - Knihy Machabejské. Str. 477.

[43] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 766.

[44] Srov. tamtéž. Str. 766.

[45] Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek II. Ester - Kniha Sirachovcova. Praha, 1921. Nákladem „Dědictví sv. Jana Nepomuckého". Tiskem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny V. Kotrby. 832 s. Str. 18.

[46] Srov. HEJČL, Jan. Bible česká. Díl prvý. Knihy Starého zákona. Svazek I. Genesis - Judit. Str. 1312.

[47] Lidé při křtu v Jordánu vyznávali své viny a symbolicky je zde nechávali. Ježíš nevstupuje do řeky, aby byl očištěn od svých hříchů, ale proto, že ponese hříchy druhých. Což jasně říká Jan Křtitel: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa" [J 1,29]. Ježíš začíná naplňovat Boží záměr spásy a svobodně přijímá své povolání.

Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Str. 100.

[48] Srov. Evangelium svatého Matouše. Str. 54.

[49] Srov. tamtéž. Str. 54 - 55.

[50] Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Str. 102 - 103.

[51] Srov. Evangelium svatého Matouše. Str. 54 - 55.

[52] Srov. POKORNÝ, Petr. Ježíš Nazaretský: historický obraz a jeho interpretace. První vydání. Praha: OIKOYMENH, 2005. 174 s. Oikúmené; sv. 111. ISBN 80-7298-135-8. Str. 67 - 68.

[53] Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Str. 272.

[54] Srov. Evangelium svatého Matouše. Str. 98.

[55] Srov. Evangelium svatého Matouše. Str. 127 - 128.

[56] Srov. POKORNÝ, Petr. Vznešený Teofile: (teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských). 1. vydání. Třebenice: Mlýn, 1998. 155 s. ISBN 80-902296-2-X. Str. 95.

[57] Srov. tamtéž. Str. 80, 84-86.

[58] Srov. PODLAHA, Antonín, ed. Bible česká. Díl druhý, Knihy Nového zákona. Sv. II., Listy apoštolské a Zjevení sv. Jana. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1923. 355 s. Str. 93, 104.

[59] Pavel dovede zachovat i v nedostatku klidnou mysl a v hojnosti udržet správnou míru. To se mu daří díky pomoci Boží.

Srov. PODLAHA, Antonín, ed. Bible česká. Díl druhý, Knihy Nového zákona. Sv. II., Listy apoštolské a Zjevení sv. Jana.  Str. 155.

[60] Pavel nechce, aby lidé byli sváděni od spásy a Krista nepravou askezí, nepravou pokorou.

Srov. tamtéž. Str. 163.

[61] Srov. STOTT, John R. W. Zápas mladé církve: poselství Skutků apoštolských. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 1999. 414 s. ISBN 80-7255-009-8. Str. 182 - 194.

[62] Srov. PODLAHA, Antonín, ed. Bible česká. Díl druhý, Knihy Nového zákona. Sv. I., Evangelia a Skutky apoštolské. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1922. 436 s. Str. 387.

[63] Srov. STOTT, John R. W. Zápas mladé církve: poselství Skutků apoštolských. Str. 176.

[64] Srov. tamtéž. Str. 218 - 219.

[65] Srov. tamtéž. Str. 237.

[66] Srov. tamtéž. Str. 363.

[67] „Pavlova cesta do Říma se stává obrazem cesty křesťanů a církve." POKORNÝ, Petr. Vznešený Teofile: (teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských). Str. 69.

[68] Srov. POKORNÝ, Petr. Vznešený Teofile: (teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských). Str. 70.

[69] Srov. STOTT, John R. W. Zápas mladé církve: poselství Skutků apoštolských. Str. 395 - 401.