Mariino panenství po porodu

Jako třetí článek týkající se Mariina panenství vyznáváme to, co se nazývá panenstvím po porodu. Jak bychom mohli tuto skutečnost definovat? Hovoří-li se o panenství po porodu, vybavíme si Mariinu stálou neposkvrněnost. Znamená to, že Maria zůstala pannou až do konce svého života a že kromě Ježíše neporodila jiné děti. Zde se můžeme spolehnout pouze na prvotní křesťany, kteří se touto otázkou bezpochyby zabývali. Jejich zvídavost je neomylně vedla k otázkám o Ježíšově původu, jeho rodině i o osobě samotné Panny Marie. Mariino ustavičné panenství muselo být prvním křesťanům počátečního období dobře známo, nebylo pro učedníky z Galileje i Judska obtížné, aby se na Pánovu rodinu doptali. Určitě je k tomu pudila zbožná zvídavost. Zřejmě se dozvěděli, že Maria měla jediného syna, Ježíše. Avšak co ti ostatní, kteří pocházeli z pohanského světa, jak ti asi reagovali? Někteří z nich se na tento problém určitě apoštolů nebo žáků z Palestiny vyptávali a byli o celé záležitosti zpraveni. Ohledně tohoto učení se tedy nejstarší tradice vyslovuje jednoznačně. Je pravdou, že o stálém panenství se v Písmu a v evangeliích nehovoří, neznamená to však, že o něm tehdejší křesťané nevěděli. Zřejmě neexistoval důvod, proč by se tato skutečnost měla zmiňovat výslovně, byla všem zřejmá a nenabízela ostatně nic zázračného. Po tomto úvodu bychom se měli vrátit zpět k Písmu, neboť protestantská věrouka má vzhledem k některým skutečnostem obsaženým v evangeliích jisté výhrady ke stálému Mariinu panenství. Máme na mysli častou zmínku o Ježíšovi jakožto synu prvorozeném. Další z problémů se týká Ježíšovy rodiny a jeho bratří.

Ježíš, prvorozený syn

Přistupme tedy k první otázce, která se týká označení Ježíše jakožto prvorozeného syna. Svatý Lukáš vypráví o Ježíšově narození takto: „I porodila Maria svého prvorozeného syna" (Lk 2,7). Prvorozeného, znamená to tedy, že Maria měla další syny, kteří přišli na svět po Ježíšovi? Písmo i sám semitský duch nás v ničem takovém rozhodně neutvrzují.

V Písmu svatém znamená sousloví prvorozený syn, které nalezneme několikrát zejména ve Starém zákoně, syna, jenž se narodil před ostatními. Nepředpokládá se, že by po něm měly jiné děti skutečně následovat. Tato slova se nacházejí v jednom z Mojžíšových textů, který nařizuje, aby každý prvorozený syn byl do čtyřiceti dnů představen Hospodinovi. Avšak čtyřicet dnů po narození dítěte se nedá předvídat, zda se rodičům narodí ještě další děti. Pojem prvorozený tedy může znamenat jen „narozený před všemi ostatními". Svatý Lukáš tohoto výrazu používá právě ve zmíněném smyslu, to jest v souladu s Mojžíšovým zákonem o prvorozených, neboť chce čtenáře připravit na příchod Ježíše do chrámu.

Podle evangelisty Matouše otěhotní Marie dříve, než se sblíží s Josefem: oba se nesblíží až do Ježíšova narození, o něco dále se Matouš zmiňuje o tom, že Josef Marii nepoznal[1], dokud neporodila syna (Mt 1,18 a 25). Matouš nám tedy říká, že Josef nepoznal Marii, dokud neporodila syna (Mt 1,25). Toto tvrzení uvádí, že do určitého okamžiku Josef Marii nepoznal, nechává však na nás, jak následující vývoj pochopíme.

Matouš nám svým přístupem uděluje poučení o duchovních postojích a zdůrazňuje, že se máme zaměřovat pouze na věci podstatné, a vybízí nás k chápání velkých událostí Zjevení skrze bezpodmínečné přijetí všeho, co je za jednotlivými články Zjevení skryto.

Maria i Josef nám jsou vskutku představeni jako dvě bytosti, které přijaly tajemství Vtělení, byly začleněny do Božích úmyslů, ztotožnily se s nimi a v zájmu jejich naplnění přijaly určitý způsob chování, tj. neposkvrněnost, čistotu. Matouš nám napovídá vše ostatní, naznačuje, že Bůh ve své věrnosti chtěl Marii i Josefa dovést na hranici daných důsledků, neboť Mariino panenství je vskutku znamením posvěcení a jistého vyčlenění; k této otázce se ještě vrátíme.

Ježíš, syn Marie

Zde bychom měli učinit, dříve než přistoupíme ke druhému aspektu otázky o Ježíšových bratřích a sestrách, důležitou poznámku. Právě jsme hovořili o Ježíši jako prvorozeném, avšak Písmo se o něm zmiňuje i jinak (Mk 6,3; Mt 1,16-21; Mt 2,11 a 20; Lk 1,31-35; Lk 2,27-48 atd.). Ve všech těchto textech je Ježíš uváděn jako syn Marie, ve znění doslovném či ekvivalentním, a tato označení se týkají výhradně Ježíše. Evangelisté takto nikdy nenazývají Pánovy bratry, v Markově evangeliu dokonce nalezneme úryvek, v němž se Nazaretští táží: „Což to není ten syn Mariin?" (Mk 6,3). Neříkají: „Není synem Marie?", jako by znali i jiné její syny. Navíc tuto otázku kladou Nazaretští, tj. ti, kteří s Ježíšem vyrůstali a vzhledem k tomu, že Nazaret byl v té době malým městem, jeho rodinu dobře znali. Text je významný a konkrétní i v tom, že určitý člen „ten" stojí před atributivním substantivem, jen aby vyjádřil, že znamená něco jedinečného svého druhu. Všechna svědectví se shodují v tom, že Ježíš představuje v poměru k Bohu zcela jedinečnou bytost, neboť, podle Ježíšova vlastního výroku, od Boha pochází, ale i proto, že je jediným synem Marie.

Ježíšovi bratři

Jiné vyjádření, které působí nejasnosti, hovoří o bratřích a sestrách Páně, vícekrát se s ním v Novém zákonu setkáváme. Je nutno podotknout, že ani tento výraz nemůže hrát roli rozhodujícího důkazu v neprospěch stálého panenství Mariina. Se slovy „bratři" a „sestry" je v hebrejštině nakládáno velmi volně, neznamenají pouze děti týchž rodičů, ale i všechny blízké příbuzné, tj. synovce, neteře, strýce a tety, švagry, švagrové, bratrance, sestřenice apod., neboť hebrejština nezná odstínovaných výrazů k označení jednotlivých stupňů spříznění. Bratři Páně by tedy mohli být totožní s jakýmikoli rodinnými příbuznými. O něco dále ostatně zjistíme, že byli jeho bratranci. Je pravdou, že Nový zákon byl napsán řecky, tedy jazykem, který disponuje prostředky k vyjádření jednotlivých příbuzenských vztahů. Označení Kristových sourozenců však pro konvertované Židy bylo zjevně vyjádření posvěcené, a evangelisté je přeložili doslovně.

Podívejme se bedlivěji na Písmo, na Matoušovo evangelium a zejména na to, co praví o sourozencích Páně. Matouš i Marek uvádějí jejich jména v okamžiku, kdy se zmiňují o Ježíšově kázání uprostřed překvapených obyvatel Nazareta. V 55. verši 13. kapitoly u Matouše se můžeme dočíst toto: „Což to není syn tesaře, což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda a což nejsou všechny jeho sestry u nás?"

Obdobu nalezneme u Marka, ve 3. verši 6. kapitoly. Potud první seznámení s rodinou. I jiné části evangelií, související např. s ukřižováním a Ježíšovým zmrtvýchvstáním, nám pomáhají identifikovat otce přinejmenším dvou Ježíšových bratří. Tak v 55. verši 27. kapitoly Matouše (musíme číst současně Marka 15,40, Lukáše 23,49 a Jana 19,25) najdeme: „Zpovzdálí (Matouš hovoří o Ježíšově ukřižování) přihlíželo mnoho žen. Mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových."

V 1. verši (o zmrtvýchvstání) 28. kapitoly téhož evangelia čteme: „Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu."

Nejprve zjistíme, že Matouš i Marek se při ukřižování zmiňují o jisté Marii, která je pro Marka matkou Jakuba a Josefa, tedy dvou mužů, kteří se jmenují stejně jako dva z prvních Pánových bratří. Tato Maria samozřejmě není svatou Pannou, jinak by ji vypravěč označil jako Ježíšovu matku. Svatý Lukáš tuto ženu dokonce nazývá pouze Jakubovou matkou. Toto označení najdeme u Lukáše 24,10. Stejně tak jí říká Marek, když v 1. verši 16. kapitoly líčí výjev Zmrtvýchvstání. Jakub i Josef, ale zejména Jakub, museli být pro první křesťany postavami natolik známými, že k označení jejich matky stačilo zmínit je pouhým jménem. Známe dva slavné Jakuby, toho, který byl synem Zebedeovým a Janovým bratrem, a toho, kterému se říkalo bratr Páně a který byl prvním jeruzalémským biskupem a po boku Petra a Pavla sehrál významnou úlohu v prvotní církvi. Dotyčná žena nebyla matkou prvního Jakuba (tzn. Zebedeova syna), protože ta se jmenovala Salome. Při ukřižování stojí vedle Jakubovy matky (Mt 27,56). Nezbývá tedy než usuzovat, že to byla matka Jakuba druhého, Pánova bratra, o němž se zmiňuje svatý Pavel ve svém listu Galaťanům (1,19). Jakub a Josef, dva z těch, kteří byli označeni za Pánovy bratry, tedy nebyli syny svaté Panny. Ani druzí dva jimi nebyli, v opačném případě by se o nich hovořilo i odděleně. Druhý z nich, Juda, je ostatně zmiňován jako bratr Jakubův a služebník Ježíše Krista (list sv. Judy).

Mezi ženami, které stály pod křížem, byla v Janově podání i sestra Ježíšovy matky, Kleofášova žena, která se rovněž jmenuje Maria: „U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magadalská" (J 19,25). Tato pasáž se však nezmiňuje o matce Jakubově. Není snad tato Kleofášova Marie právě tou, již ostatní evangelisté nazývají Jakubovou a Josefovou matkou, sestrou či švagrovou Panny Marie? Je-li tomu tak, spojení Pánovi bratři by zde bylo zcela na místě, mínilo by totiž bratrance. Po četbě evangelií lze říci jen toto. Avšak tradice i původní křesťanské společenství se touto skutečností, tedy přítomností Jakuba, Josefa i Šimona u kříže i v kruhu učedníků, dlouho zabývaly. Zdá se, že pro první generace palestinských křesťanů nebyla tato otázka problémem. Zmínění muži byli podle aramejského významu slova „bratr" automaticky považováni za Ježíšovy příbuzné. Jistý Hegesippos[2], který se věnoval zkoumání Kristovy rodové spřízněnosti, píše, že již dříve jmenovaný Kleofáš byl bratrem svatého Josefa. To vysvětluje fakt, že jeho žena Maria byla sestrou, jinak řečeno švagrovou blahoslavené Panny, a že tedy synové této Marie byli Pánovými bratry, to znamená jeho bratranci. Co se týče Šimona neboli Simeona, Hegesippos dokonce sám poznamenává, že byl, stejně jako Jakub, Pánovým bratrancem. Pro křesťany a hellénisty - a těch byla postupně většina - to však nebylo tak jednoduché. Řečtina má pro bratranecký vztah zvláštní výraz, zatímco význam slova „bratr" je, stejně jako v moderních jazycích, omezený. Jak tedy vysvětlíme přítomnost Pánových bratří, pakliže nebyli syny Marie? Nabízí se jediné řešení: byli to Josefovi synové z prvního manželství. Jakubovo protoevangelium poprvé uvedlo, případně potvrdilo tento výklad a během druhého a třetího století jej velmi rozšířilo. Řecká církev jej využívá dodnes, klasická tradice římské církve však tuto hypotézu odmítá vzhledem k tomu, že svatý Josef je s tajemstvím Mariina panenství bezprostředně spjat, a proto ho tradice pojímá jako bytost neposkvrněnou a spravedlivou.

Mají-li dnes někteří lidé nesnáze s Ježíšovým pří­buzenstvím, je nutné si uvědomit, že již ve čtvrtém století došlo v palestinské církvi k pohnuté události. Jistý mnich Helvitius se jen těžko vyrovnával se svým celibátem a začal na úkor panenství vychvalovat man­želský svazek. Aby svou tezi podpořil, začal učit, že po Ježíšově narození přivedla Maria na svět další děti, tedy Pánovy bratry. Ve čtvrtém století žil rovněž svatý Jeroným, slavný překladatel Bible, který se proti to­muto učení postavil s nečekanou silou a neúprosnou výmluvností. Vyzvedl tehdy teze o Mariině věčné ne­poskvrněnosti, které církev zastává dodnes. Jeroný­movy úvahy bychom mohli shrnout do pěti bodů:

První: Nový zákon uvádí jedině Ježíše jako syna Mariina.[3]

Druhý: Výraz bratří Páně může znamenat jakékoli Ježíšovy příbuzné.

Třetí: Nejznámější z Pánových bratrů, o nichž máme příbuzenské údaje, měli jinou matku nežli svatou Pannu.

Čtvrtý: Tato matka je zřejmě sestrou nebo švagrovou Panny Marie, ženou bratra svatého Josefa. Pánovi bratři by tudíž byli Ježíšovými bratranci.

Pátý: Katolická tradice sice po nějaký čas zvažovala totožnost Pánových bratří, nikdy však neustoupila od tvrzení o stálém panenství Mariině. Je na místě zdůraznit, že předává-li se víra ve znamení věrnosti lásce z pokolení na pokolení, z rodiny na rodinu a z otce na syna, bezpochyby si zaslouží úctu.

Došlo tedy k tomu, že Helvitius, který se proti Mariině panenství vzbouřil zprvu jen proto, aby ospravedlnil své vlastní chování, nalezl kromě svatého Jeronýma i jiné odpůrce, z nichž nejvehementnějším byl reformátor Kalvín. I když od Jeronýmovy odpovědi Helvitiovi uplynulo bezmála dvanáct století, problém nebyl zdaleka vyřešen; sám Kalvín se zabýval výkladem 55. verše 12. kapitoly z Matoušova evangelia, kde si Nazaretští kladou tuto otázku: „Což to není ten syn tesaře?". Ženevský reformátor reaguje s týmž vznětem jako svatý Jeroným, zde je úryvek z jeho komentáře:[4]

„Už jinde jsme poznamenali, že Hebrejci obvykle nazývají bratry jakékoli příbuzné. Přesto se Helvitius dopustil omylu a prohlásil, že Maria měla synů několik, zmiňuje se na různých místech o Kristových bratřích." Stále ve smyslu Matouše 1,25 Kalvín pokračuje:

„Co se týče narození, evangelista zachovává mlčení... Jistě, je to místo, o něž se s výjimkou zvědavců nikdo přít nebude, nikdo mu nebude ani odporovat, ledaže by to byl paličák či posměváček." Přestože je pro nás Kalvínův styl poněkud odtažitý, jasně nechává zaznít obhajobě teze o Mariině stálé neposkvrněnosti, opírající se o to, co se v katolické tradici ohledně Ježíšovy příbuznosti dochovalo. Kalvín však nebyl jediným reformátorem, který hovořil o Mariině panenství. Luther 2. února roku 1546 u příležitosti svátku Uvedení Ježíše do chrámu říká: „Byla Pannou před početím i před narozením...Pannou zůstala při narození i po něm."[5]

Stejně kategoricky vystupoval i Zwingli, který o stálém panenství Mariině často hovořil a v lednu roku 1528 v Bernu prohlásil: „S odvoláním na posvátnou curyšskou církev stejně jako na všechny své spisy prohlašuji, že Maria je navěky neposkvrněná a svatá."[6]

[Převzato s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství z knihy Jean-Claude Michel: Kdo jsi, Maria?, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995. Z francouzského originálu Qui es - tu Marie? přeložila Alena Jurionová a Helena Weberová.]

Související články:

Emilián Soukup: Bohorodička 
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení 
Ignác Veselý: Panna Maria v Koránu 
Emilián Soukup: Maria prvních křesťanů 
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Venantius Fortunatus: O Gloriosa Domina 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté  
Panenství pro Boží království očima církevních otců 
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Stanisław Celestyn Napiórkowski: Matka Boží ve světle protestantské teologie 
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské
Lukáš Drexler: Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?   
Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii - 1. část  
Didymos Alexandrijský (Slepý): Panenské narození Ježíše 
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
 Gabriel od sv. Marie Magdaleny: Maria Prostřednice
Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie 
Bernard z Clairvaux: A jméno té panny bylo Maria
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží
Jean-Claude Michel: Mariino panenství po porodu 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jan Maria Vianney: Panna Maria, prostřednice 
Emilián Soukup: Maria - Matka božské milosti 
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána
John Saward: Bohorodička jako Svatyně
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně
Antonín Paduánský: Maria - zářivá duha
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii
Stará irská litanie k Panně Marii
Denis Kartuzián: K Marii
Wincenty Granat: Josef

Poznámky:

[1] V jazyku Písma svatého slovo „poznat" často označuje „intimní sblížení" muže a ženy, tedy pohlavní styk. Srov. např. Gen 4,1 ad. Pozn. Rth.

[2] Neubert, E., Maria v dogmatech, Spes, s. 216.

[3] Tamtéž, s. 217.

[4] Max Thurian, Maria, Matka Páně. Postava Církve, Cerf, 1980, s. 62.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.