Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!

"Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!"

Matoušovo evangelium, 25,6 

Tato slova nám přináší sv. Matouš, evangelista, a Kristus je pronesl ke svým učedníkům a ke všem lidem v podobenství o pannách. Tímto Ženichem je Kristus a lidská přirozenost je nevěstou, kterou Bůh stvořil podle svého obrazu a ke své podobě, a postavil ji na počátku na nejvznešenější, nejkrásnější, nejbohatší a nejúrodnější koutek země, totiž do ráje. Podrobil jí všechny tvory a okrášlil ji milostmi; dal jí příkaz, aby si mohla zasloužit svou poslušností (získat) být se svým Ženichem pevně spojena v ustavičné věrnosti, aniž by kdy upadla v nějakou nesnáz nebo hřích. Tu přišel podvodník, pekelný nepřítel, (který jí to záviděl), v podobě lstivého hada a oklamal ženu a oba oklamali muže, hlavu lidské přirozenosti. A oloupil klamnou radou přirozenost, nevěstu Boží; byla vypuzena do cizí země, chudá a ubohá, zajatá, utiskována a od svých nepřátel zotročena, jako by se již nikdy neměla vrátit do své vlasti a činit pokání; avšak jakmile se Bohu uzdálo a začal mít soustrast s utrpením své milé, poslal na zem svého jednorozeného Syna do bohatého sálu a velebného chrámu, do lůna Marie Panny. Tehdy se zasnoubil s onou nevěstou, naší přirozeností, a spojil ji se svou osobou pomocí nejčistší krve vznešené Panny. Knězem, který zasnuboval tuto nevěstu, byl Duch svatý; anděl Gabriel zvěstoval toto manželství, přesvatá Panna dala svolení. Tímto způsobem vzal na sebe Kristus, náš Ženich, naši přirozenost a navštívil nás v cizí zemi a poučil nás o nebeských mravech a o dokonalé věrnosti. Pracoval a bojoval jako zápasník proti našim nepřátelům, otevřel žalář, vyhrál a usmrtil naši smrt svou smrtí. Vykoupil nás svou krví, osvobodil nás ve křtu svou vodou a obohatil nás svými svátostmi a milostmi: abychom „vyšli" se všemi ctnostmi a šli mu vstříc v sálu slávy jej požívat bez konce na věky. Nyní praví Mistr pravdy, Kristus: „Vizte, ženich přichází, vyjděte mu naproti!"[1] Těmito slovy nás učí Kristus, náš Miláček, čtyřem věcem. Prvním (slovem) nám dává příkaz, když praví: „Vizte!" Všichni, kteří zůstávají zaslepení a nevšímají si tohoto příkazu, jsou zatraceni. Druhým slovem nám ukazuje, co máme vidět, totiž příchod Ženichův, tím, že praví: „Ženich přichází." Za třetí nás zaučuje a poroučí nám, co máme činit, když praví: „Vyjděte!" Za čtvrté, když praví: „Naproti jemu," poučuje nás o zisku a účelu vsí naší námahy (činnosti) a našeho celého života, čímž je milostné setkání s Ženichem. Tato slova vysvětlíme a vyložíme dvojím způsobem: Za prvé obyčejným způsobem s ohledem na základní neboli činný život. jehož je zapotřebí všem lidem, kteří chtějí být spaseni. Za druhé vyložíme tato slova ve vztahu k vnitřnímu povznášejícímu, po Bohu toužícímu životu, k němuž mnozí lidé spějí pomocí a ctnosti a milosti Boží. Za třetí je vysvětlíme se vztahem k nadpřirozenému, nazíravému životu, jehož dosáhne a zakouší jen málo lidí pro hloubku a vznešenost tohoto života.

Nyní tedy o prvém. Kristus, moudrost Otcova, praví a pravila vnitřně, podle svého Božství, ke všem lidem od časů Adama: „Vizte!" A vidět je třeba. Považ nyní vážně: kdo má vidět, ať tělesně nebo duševně, k tomu je třeba trojího. Za prvé potřebuje člověk, aby mohl tělesně vidět, vnější nebeské světlo nebo jiné hmotné světlo, takže prostředek, jimž vidíme, zde vzduch, musí být osvětlen. Za druhé pohotovost odrážet věci, které máme vidět, ve svých očích. Za třetí musí být nástroje, oči, zdravé a beze skvrn, aby se v nich hrubé, hmotné věci mohly odrážet co nejjemněji. Chybí-li člověku jedno z těchto tří, nevidí. O tomto patření nebudeme dále mluvit, nýbrž o patření duchovním, nadpřirozeném, v němž spočívá celá naše blaženost. K tomuto duchovnímu, nadpřirozenému patření je třeba rovněž tří věcí. Za prvé světla Boží milosti, za druhé vůle, přikloňující se dobrovolně k Bohu, za třetí čistého svědomí bez těžkých hříchů. Dejte tedy pozor. Protože Bůh je všeobecné dobro a jeho nezměrná láska je všem společná, rozdává svou milost dvojím způsobem: jako milost předcházející a jako milost, jíž si získáme život věcný. Předcházející milost je všem společná, pohanům i Židům, dobrým i zlým. Pro svou všeobecnou lásku, jíž Bůh miluje všechny lidi, dal hlásat a zjevovat své jméno a vykoupení lidské přirozenosti ve všech končinách země. Kdo chce, může se obrátit. Všechny svátosti, jak křest, tak ostatní, jsou pro všechny lidi, kteří je chtějí přijmout, každému podle jeho potřeby; neboť Bůh chce zachránit všechny lidi a nikoho nechce zatratit. V den soudu si nikdo nebude moci stěžovat; kdyby se chtěl obrátit, nic by mu k tomu nechybělo. Bůh je všeobecnou září a všeobecným světlem, které osvětluje nebe i zemi a každého, podle jeho potřeby a jeho ohodnocení. Avšak i když je Bůh pro všechny a i když svítí slunce na všechny stromy, zůstává přece jenom leckterý strom bez ovoce; a některý strom přináší ovoce, z něhož mají lidé málo užitku. Proto se stromy ořezávají a roubují větvemi z plodných stromů, aby přinášely dobré, chutné a lidem užitečné ovoce.

Úrodnou ratolestí, která pochází z živého ráje věčného království, je světlo božské milosti. Žádné dílo se nemůže člověku líbit nebo mu přinést užitek, nevyrůstá-li z této ratolesti. Tato ratolest božské milosti, která činí člověka milým Bohu a jíž se dosáhne věčného života, se nabízí každému člověku, avšak nezasazuje se do všech lidí, neboť nechtějí ořezat planost svého stromu, nevěru anebo zvrácenou vůli, která se vzpírá Božím přikázáním.

Má-li však být tato ratolest božské milosti zasazena do naší duše, je k tomu třeba tří věcí: předcházející milosti Boží, Bohu nakloněné vůle a čistoty svědomí. Předcházející milost se dotýká všech lidí, neboť Bůh ji dává všem společně, avšak dobrovolný sklon k Bohu a čisté svědomí nemají všichni lidé, a proto je jim milost Boží, jíž by si zasloužili věcný život, zadržená.

Předcházející milost se dotýká člověka zevně i zevnitř. Zevně v nemocech nebo při ztrátě časných statků, drahých příbuzných a přátel nebo veřejným pohaněním. Nebo člověk bývá kázáním, dobrými příklady svatých nebo ctnostných lidí, jejich slovy a jejich skutky tak dojat, že přichází k sebepoznání. Je to působení Boží zevně.

Někdy bývá člověk také v nitru pohnut při rozjímání bolestí a utrpení našeho Pána a všeho dobra, jež Bůh prokázal jemu a všem lidem. Nebo když si představí své hříchy, krátkost života, strach před smrtí a peklem, věčná muka pekla a věčné radosti v nebesích a uváží, že jej Bůh ušetřil v jeho hříších a že čeká na jeho obrácení. Nebo pozoruje podivuhodné dílo, jež stvořil Bůh: nebe i zemi a všechna stvoření. To jsou účinky předcházející milosti Boží, které působí na člověka zevně i uvnitř různým způsobem. Dále má člověk přirozený sklon k Bohu pomocí duševní jiskry a nejvyššího rozumu, který vždy touží po dobrém a nenávidí zlo. Bůh se dotýká lidí podle potřeby a bídy každého tak, že člověk bit a vyplísněn dostává strach a bázeň, zaráží se a zpytuje své nitro. To vše ještě patří k milosti předcházející a nikoli k záslužné. Mezitím předcházející milost připravuje na přijetí druhé milosti, jíž si zasloužíme věčný život, když je duše takto prosta zlé vůle a zlých skutků, vyplísněna, zbita a ve strachu, co má činit, když vstoupí do sebe a přemýšlí o Bohu a o svých zlých skutcích, povstane z toho přirozená lítost nad hříchy, přirozená, dobrá vůle. Je to největší účinek milosti předcházející.

Koná-li člověk ze své strany, co může, ale nemůže dále pro svou slabost, pak je to věcí bezmezné Boží dobroty dílo dokončit. Pak přijde vyšší světlo božské milosti, jako sluneční paprsek a je vlito do duše nezaslouženě, a aniž měla duše touhu odpovídající této hodnotě. Neboť v tomto světle se Bůh dává z dobrovolné dobroty a velkodušnosti, již si nemůže zasloužit žádný tvor dříve, než se mu jí dostane. Je to tajemné působení Boží na duši a uvádí v pohyb duši se všemi jejími silami. Zde přestává působnost přecházející milosti a nastupuje druhá milost, nadpřirozené světlo.

Toto světlo je prvním požadavkem a z něho vychází druhý, a to ze strany duše, totiž dobrovolný sklon vůle v jednom okamžiku tohoto času, a tu, ve spojení Boha s duší vypučí láska. Tyto dva požadavky spolu souvisí, takže jedno bez druhého nelze uskutečnit. Když se Bůh a duše najdou v milostném spojení, sesílá Bůh na čas světlo a duše se dobrovolně obrací mocí milosti v krátkém okamihu tohoto času, a ze spojení Boha a duše se rodí láska. Neboť láska je milostným poutem mezi Bohem a milující duší.

Z těchto dvou, z milosti Boží a dobrovolného sklonu vůle, osvícené milostí, vyrůstá láska, to jest božská láska. A z božské lásky vychází třetí podmínka, očista svědomí. Tyto tři podmínky jsou spolu, takže jedna bez druhé nemůže po delší dobu trvat, neboť kdo má božskou lásku, má i dokonalou lítost nad svými hříchy.

Pozorujme však zde řád Boží a Stvoření, jak zde byl vyložen; Bůh dává své světlo, a pomocí tohoto světla nastává dokonalý příklon. Z těch dvou pak povstává dokonalá láska k Bohu. Láska však uskutečňuje dokonalou lítost a očistu svědomí, popatřením na zločinnost a skvrny duše. Protože člověk miluje Boha, zošklivuje si sám sebe a všechno své jednání. To je obyčejný postup při obrácení. Z toho povstane v člověku upřímná lítost a dokonalá bolest, že kdy konal zlo, a pevná vůle nikdy již nehřešit a vždy více sloužit Bohu v pokorné poslušnosti; upřímná zpověď bez taje, bez okrašlování a přetvářky; dokonalé zadostiučinění podle rady moudrého kněze a pak začátek v ctnostech a všech dobrých skutcích. Tyto tři věci, jak jsi slyšel, jsou nepostradatelné k božskému patření. Máte-li tyto tři věci, pak mluví Kristus ve vás: „Vizte!", a pak skutečně vidíte.

To je první ze čtyř hlavních bodů, totiž ten, kdy Kristus, náš Pán, praví: „Vizte!"

Nyní nás dále poučuje, co máme vidět, když praví: „Ženich přichází." Kristus, náš Ženich, praví toto slovo latinsky: „Venit!" Toto slovo obsahuje dva časy: čas, který minul, a čas, který je nyní přítomný; přesto však zde myslí na čas, který ještě přijde.

Podle toho máme rozlišovat trojí příchod našeho Ženicha, Ježíše Krista. Při prvním příchodu se stal z lásky člověkem pro lidi; druhý příchod se odehrává denně, často a mnohokrát v každém milujícím srdci s novými milostmi a dary, podle toho, jak je člověk uschopněn je přijímat. Při třetím uvidíme Krista přicházet k soudu nebo v hodině smrti. Při každém příchodu je třeba uvážit tři věci: příčinu čili „proč", vnitřní dění a vnější skutky.

Příčinou, proč Bůh stvořil anděly a lidi, byla jeho nesmírná dobrota a vznešenost; chtěl, aby blaženost a bohatství, jímž je sám, byly zjeveny rozumným tvorům, aby jej požívali v čase a po čase aby jej zažívali ve věcnosti.

Příčinou, proč se Bůh stal člověkem, byla jeho nepochopitelná láska a bída všech lidí, neboť byli zkaženi pádem a nemohli ničeho napravit.

Příčina však, proč Kristus, ať jako Bůh nebo jako člověk, vykonal na zemi všechny své skutky, je čtvera: jeho božská, nezměrná láska, stvořená láska zvaná caritas, která naplnila jeho duši při spojení s věčným Slovem a jako dokonalý dar jeho Otce; velká bída lidské přirozenosti a konečně čest jeho Otce. To jsou příčiny příchodu Krista, našeho Ženicha, a všech jeho skutků, vnějších i vnitřních.

Nyní musíme u Krista, svého Ženicha, uvažovat o způsobu, který pěstoval v nitru, a o skutcích, které vykonal zevně: o jeho ctnostech a jeho ctnostných skutcích.

Způsob bytí, jejž měl podle svého Božství, je nám nepřístupný a nepochopitelný, neboť ten spočívá v tom, že bývá bez ustání plozen Otcem a že Otec v něm a jeho prostřednictvím poznává a tvoří, uspořádává a ovládá všechny věci na nebi i na zemi. Neboť on je moudrost Otcova, a vdechují jednoho Ducha, to jest jednu lásku, která je poutem mezi nimi, jakož i mezi všemi svatými a všemi dobrými lidmi v nebi i na zemi. O tomto způsobu nebudeme dále mluvit, avšak o těch, které měl z božských darů a ze stvoření své lidské přirozenosti. Takových způsobů je nadmíru mnoho; neboť kolik bylo v Kristu vnitřních ctností, tolik bylo vnitřních způsobů; každá ctnost má svůj způsob. Ony ctnosti a ony způsoby v duši Kristově daleko převyšovaly rozum a pochopení všech stvoření. My však z toho vyvolíme tři, totiž pokoru, lásku a utrpení nebo snášení, ať trpělivosti, vnitřně nebo zevně. To jsou tři hlavní kořeny a začátky všech ctností a každé dokonalosti.

[Bl. Jan van Ruysbroeck: Ozdoba k duchovní svatbě. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 9, 1937. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Kniha dvanácti bekyň 
Myšlenky o kontemplaci 
Syn jí nemůže odepřít nic  
Nadpřirozená vyrovnanost 
Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
O čtyřech znameních Boží věčné lásky   
Se Synem v náruč Otcovu 
Myšlenky o Panně Marii  
Myšlenky o Eucharistii  
Věnec ctností
Píseň druhá

Související články:

Augustin: Jan je hlas, Kristus je Slovo 
Denis Kartuzián: O strašlivosti Božího soudu 
Guerric z Igny: Očekáváme Spasitele  
Hippolyt Římský: Dvojí příchod Krista  
Ignát Zháněl: Mystérium Adventu  

Poznámky:

[1] Mt 25,6.