Mystérium Adventu

Pokusme se proniknout do tajemství, které církev připomíná v době adventní. Je to příchod Spasitele. Toto tajemství je zároveň jedno i trojí. Jedno vzhledem k osobě, neboť je jeden a týž Ježíš Syn Boží, který přichází na svět, a trojí vzhledem k okolnostem, za kterých se tento příchod uskutečňuje, jsou troje doby, jsou tři různé způsoby.

Svatý Bernard v jedné adventní promluvě řekl toto: „Ve svém prvním příchodu Syn Boží přichází v těle a v slabosti, ve druhém přijde v Duchu a moci a ve třetím ve slávě a velebnosti." Petr z Blois o tomto trojím příchodu Páně píše ještě jasněji a obšírněji. Jeho slova jsou následující: „Pán k nám přijde třikrát: nejprve v těle, podruhé v Duchu, potřetí jako Soudce. První příchod se uskutečnil v Betlémě ve svaté noci vánoční, kdy Ježíš trávil mezi svými ve Svaté zemi třicet tři let. Tento příchod byl již vykonán. My nyní žijeme v době druhého příchodu, a je proto naší nejdůležitější povinnosti žít tak, aby k nám mohl Ježíš zavítat a uznat nás za hodné své návštěvy. On výslovně řekl: ‚Miluje-li mne kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek‘ (J 14,23). Tento druhý příchod Krista je tedy pro nás v určitém smyslu nejistý, neboť pouze vševědoucí Bůh ví, kdo z nás patří ke stádu Kristovu. Kdo touží po nebeských věcech, ví, kdy Spasitel zavítá do jeho nitra a bude u něho hostem, ale nikdo neví, odkud přichází a kam jde (srov. J 3,8). Že nastane jeho třetí příchod, je svatojistá věc, nejistý je však čas, kdy se tak stane. Zrovna jako není nic jistějšího nad smrt jednoho každého z nás, nic není nejistějšího než doba, kdy. Moudrý Sírach píše: ‚Pamatuj, že smrt nemešká. ... neboť zákon tohoto světa je, že jistě zemřeš‘ (Sír 14,12). První příchod byl pokorný a ve skrytosti, druhý je tajný a láskyplný, třetí bude zjevný a hrozný. Při svém prvním příchodu byl Kristus nespravedlivě odsouzen lidmi, při druhém nás ospravedlňuje tím, že nám dává milost, a při třetím bude podle zásad věčné spravedlnosti. V prvním příchodu byl Beránkem (srov. J 1,29), ve druhém je nám oddaným přítelem, v posledním bude Lvem (srov. Zj 5,5)."

První příchod

V slzách a s velkou touhou církev v Adventu znovu očekává příchod Ježíše. V epištolách dává číst touhyplná volání starozákonních proroků po Vykupiteli a připojuje k nim navíc své prosby. Je nám dobře známo, v jaké tmě žili národy před Kristem. Sv. Pavel popisuje duševní stav pohanských národů těmito slovy: „Nevzdali dík Bohu, nýbrž se nechali zavést svými myšlenkami k marnosti a zatemnilo se jejich nemoudré srdce. Ačkoliv o sobě říkali, že jsou moudří, stali se blázny; zaměnili slávu neporušitelného Boha za podobu obrazu porušitelného člověka a ptactva i čtvernožců a plazů" (Řím 1,21-23). Lidstvo si nemohlo samo pomoci. Boha mohl usmířit jedině samotný Bůh, a proto sestoupil jednorozený Syn Boží a podrobil se lidské bídě a vykoupil lidstvo. Uražen (člověkem) musel sestoupit z nebe a sám podat ruku na usmířenou zlosynovi.

Pronášejme svou touhu po Spasiteli, opakujme zbožně slova proroka Izajáše: „Rosu dejte nebesa shůry, mraky sešlete déšť spravedlnosti! Otevři se, země, ať vypučí Spasitel a spolu s ním nechť vzejde spravedlnost!" (Iz 45,8) Přišel, „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, a viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce Jednorozený, plný milosti a pravdy" (J 1,14).

Druhý příchod

Následkem prvního příchodu Vykupitele touží církev po jeho druhém zavítání do duší věřících. Tento druhý příchod se uskutečňuje při mši svaté v Boží hod vánoční, proto se církev při třetí mši svaté v tento den modlí: „Dej, prosíme, všemohoucí Bože, aby nás, které drží staré otroctví pod jhem hříchu, vysvobodilo tělesné znovuzrození tvého jednorozeného Syna." V době adventní si církev přeje, aby do ní zavítal ten, který je její Hlavou i Zakladatelem. Tuto návštěvu si přeje jak pro hierarchii, tak pro všechny jednotlivé členy církve, z nichž někteří přináležejí k údům žijícím v Kristu, jiní však jsou pro Krista mrtvi. Za tyto prosí, aby ožili. A prosí za světlo i pro ty, kteří s ní nejsou spojeni a dosud tápou v tmách pohanství, prosí, aby je osvítilo pravé světlo a dalo jim milost, aby vstoupili do pravého ovčince, v němž je jeden Pastýř. Ježíš sám říká: „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; také ty musím přivést, a uslyší můj hlas a bude jeden ovčinec a jeden pastýř" (J 10,16). Ovšem není zde řečeno, kdy vstoupí všichni lidé na zemi do církve.

Hlavně v době adventní si církev přeje, abychom použili milostí, svátostí, které Ježíš pro nás ustanovil. Hned na počátku Adventu církev dává číst a věřícím předčítat epištolu tohoto znění: „Bratří, víte, že nastal čas, abychom již procitli ze spánku: ... Noc již pokročila a den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty, oblečme se v odění světla a žijme řádně jako ve dne" (Řím 13,11-13). Snem či spánkem, z něhož máme povstat, se rozumí spánek duše. Mnozí žijeme bezstarostně, netečně, jsme leniví v dobrém, zanedbáváme povinnosti svého životního stavu. Spíme duševně, málo anebo nic nekonáme pro spásu své duše, hovíme zlým náklonostem, nevyhýbáme se příležitostem ke hříchu a platí o nás slova Písma: „Budeš‑li ještě dlouho spát, kdy vstaneš ze svého spánku? (Ještě) trochu si zdřímneš, maličko pospíš, maličko složíš ruce v klín, a přijde na tebe jako pocestný bída a jako ozbrojenec nouze" (Př 6,9-11).

Nestačí však pouze povstat ze spánku, je třeba i „obléci se v odění světla, což znamená obléci se v Pána Ježíše Krista" (Řím 13,14). Když jsme odložili roucho temnoty, usilujme se dokonale smířit s Ježíšem, použijme prostředků, které nám dal, učiňme, k čemu povzbuzuje apoštol, když říká: „Nuže tedy, nespěme jako ostatní, nýbrž bděme a buďme bdělí. ... my však, kteří náležíme dni, buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje ve spásu, vždyť Bůh nás neurčil k hněvu, ale k získání spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista" (1Tes 5,6). Chceme tedy kráčet jako ve dne, chceme se očistit dobrou svatou zpovědí, často přistupovat ke stolu Páně, chceme žit čistě, pokorně, trpělivě, poslušně, mírně. Sv. Bernardin Sienský ve svých kázáních často opakoval: „Nejlepší rada, která je vlastně základem celé naší víry, spočívá v tom, abychom utíkali před každou příležitostí ke hříchu." A v jednáních tridentského církevního sněmu čteme: „Svaté přijímání je protijed, který nás osvobodí od každodenních lehkých hříchů a odvrátí nás od hříchů těžkých." Cornelius a Lapide, jeden z nejlepších vykladačů Písma svatého píše: „Lékař uřeže ruku nebo nohu, vyžaduje-li to zdraví těla. Podobně hříšník se má oddělit a vzdálit od nejmilejšího, co má, zpozoruje-li, že ho to svádí k hříchu." Sv. Filip Neri připojoval ke své každodenní ranní modlitbě ještě tuto prosbu: „Pane, zůstaň dnes při mně, drž nade mnou svou ochrannou ruku, neboť tě dnes zradím, zhřeším proti všem ctnostem, dopustím se všech hříchů, nezůstaneš-li při mně svou milostí." Sv. Ambrož, který používal jako prostředku proti hříchu každodenní svaté přijímání, říkával: „Jsem nucen každého dne jíst Tělo Páně a pít z kalicha spásy, abych dosáhl odpuštění hříchu, neboť každodenně hřeším a musím tudíž každodenně mít prostředek proti hříchu."

Třetí příchod

Potřetí se Ježíš zjeví jako Soudce. Předpověděl zkázu města Jeruzaléma a při této příležitosti předpověděl rovněž Poslední soud, kdy výslovně prohlásil: „Tehdy uvidí Syna člověka, jak přichází v oblaku s velkou moci a slávou" (Lk 21,27). Když Ježíš vystoupil na nebesa a apoštolové hleděli upřeně do nebe, „hle, dva muži v bílém rouchu stáli u nich a řekli: ‚Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který je od vás vzat do nebe, přijde právě tak, jak jste ho viděli do nebe odcházet‘" (Sk 1,10). Ze slov Kristových víme, jaký bude průběh tohoto soudu: „Když pak přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tu se posadí na trůn své velebnosti a budou před ním shromážděny všechny národy. A rozdělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a ovce postaví po své pravici a kozly pak po levici. Osloví ty po pravici a pošle je do nebe, osloví i ty po levici a řekne jim: ‚Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům. Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem hostem, a nepřijali jste mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocný a v žaláři, a nenavštívili jste mne.‘ Tu mu také oni odpovědi: ‚Pane, kdy jsme tě viděli lačného nebo žíznivého nebo jako hosta nebo nahého nebo nemocného nebo v žaláři a neposloužili jsme ti?‘ Tehdy jim v odpovědi řekne: ‚Amen pravím vám: cokoli jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neučinili.‘ A půjdou tito do věčného trápení, kdežto spravedliví pak do života věčného" (Mt 25,31-46).

Protože po smrti budeme souzeni, vyplývá z toho, že je třeba se na to připravovat. Sv. Augustin radí: „Chceš-li dojít úlevy při soudu, zasedni sám na soudný stolec, buď sám sobě soudcem a vyznávej: ‚Ó Pane, doznávám své hříchy!‘" A sv. Hilarius nazývá šťastným toho, kdo žil tak, že ve všem, co konal, myslel na soud. Mnohý by se zajisté zdržel veškerých hříchů, kdyby pomyslel na to, že neujde soudu, odstranil by mnohé příležitosti a varoval by se všeho, aby mohl být připočten ke spravedlivým. Především by často v sobě potlačoval sebelásku, která zaslepuje, že člověk jasně na sebe nevidí, často považuje své špatné vlastnosti za dobré a klame sám sebe. Odložil by mnohé špatné zvyky a hříšné náklonnosti.

Svatý Bonaventura dává toto poučení: „Pocestný, který přichází na své cestě k nebezpečnému místu, kráčí opatrně krok za krokem a dává bedlivě pozor na vše. Kdybys kráčel po květnaté louce, o níž bys věděl, že je plná skrytých jam a tajných propastí, do kterých bys mohl snadno padnout, aniž by sis mohl pomoci, šel bys beze strachu a pozornosti, a to tím více, kdybys viděl padat jiné? Ach, soused tvůj, bratr zemřel, zmizel z tohoto světa, rozsudek je nad ním vynesen. A ty se netřeseš, nepřipravuješ na soud a na věčnost? Před vrahy se máš na pozoru a smrti se nelekáš?"

Prožijme v letošním Adventu tento trojí příchod Krista. Vzpomínejme na Betlém. Přistupme o svátcích vánočních ke stolu Páně, přijměme svátostného Krista do svého srdce, prosme o milost a přičiňme se ze všech sil své duše, aby v nás mohl zůstat až do chvíle, kdy nás Pán povolá a vyzve, abychom „vydali počet ze svého správcovství" (Lk 16,2). Amen.

[Ignát Zháněl: „Mystika adventu". Převzato z časopisu Škola Božského Srdce Páně, roč. LX, č. 11 (1926), s. 206-209, a upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.]

Související články:

Ladislav Pokorný: Adventní doba 
Karel Boromejský: O adventní době 
Hippolyt Římský: Dvojí příchod Krista 
Bernard z Clairvaux: Přijde k nám Boží slovo 
Cyril Jeruzalémský: O dvojím příchodu Ježíše Krista  
Richard Špaček: O druhém příchodu Krista a jeho znameních  
Jan van Ruysbroeck: Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc! 
Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista 
Denis Kartuzián: O strašlivosti Božího soudu  
Guerric z Igny: Očekáváme Spasitele  
Efrém Syrský: Bděte: znovu přijde!