Advent

Advent

(z latinského adventus - „příchod")

 

Slovo advent, tj. „příchod", označuje v liturgii dobu ustanovenou církví jako přípravu na slavnost Narození Páně.

 

Vývoj adventu

Nejstarší svědectví pro advent máme v homiliích, jež jsou obsaženy v Appendix operum S. Augustini V., za jejichž původce bývá obecně považován biskup Caesarius z Arles (+542). V nich jsou totiž věřící napomínáni, aby se již po mnoho dní připravovali na příchod Páně. O adventu mluví zřejmě také biskup Perpetuus z Touru (+491), jenž rovněž nařizuje zachovávat půst a vigilie „od svátku sv. Martina až do Narození Páně". Jeho nařízením se pravděpodobně dokládá Maconský sněm (582), jenž v kánonu 9 přikazuje, aby se od sv. Martina až do Narození Páně zachovával v pondělí, ve středu a v pátek půst a aby se bohoslužby konaly dle řádu quadragesimy (tj. čtyřicetidenního postu). V ty dny ať se čtou „kánony" a obzvlášť nařizuje, aby se nikdo nevymlouval, že chybil z nevědomosti. Z Galie se tento zvyk slavit advent rozšířil do Itálie a Říma, kde již sv. Řehoř Veliký (+604) konal některé homilie o adventu.

K církevnímu roku byl advent přivtělen nejprve v římské liturgii, její příklad záhy následovaly nejen všechny církve v Itálii, ale i v Německu, Anglii atd. V řecké církvi se advent začal slavit teprve asi v 8. stol.

Ačkoli se však advent slavil téměř všude, přesto byla veliká různost co do počtu adventních nedělí. V církvi řecké a pak v církvích obřadu mozarabského a ambrosiánského advent začínal dnem sv. Filipa (14.11.) a slavilo se tedy šest nedělí. Pět mešních formulářů a tedy i pět nedělí připomíná Lib. II. Ord. Gelasiani. V galikánském sakramentáři jsou sice jen tři adventní neděle a obřad goticko-galikánský zná adventní neděle pouze dvě, ale to Mabillon vysvětluje tím. že se užívalo některého formuláře vícekrát. Římská lekcionaria znají čtyři adventní neděle, kte­rýžto počet se od 8. stol. na Západě ustálil všude.

Způsob označování adventních nedělí je nyní opačný oproti způsobu dřívějšímu. Naše první adventní neděle byla dříve „4. před Narozením Páně" a poslední neděle před Vánocemi se dříve prostě nazývala „neděle před Narozením Páně" (Dominica ante natale Do­mini), ve východní církvi Κιριακη προ της Χριστου γεννησεως, Nedělja před Roždestvom Christovym.

Počtu čtyř nedělí se záhy dostalo mystického vý­kladu, a to buď že se označovaly tímto počtem čtyři tisíce let před narozením Krista, anebo že se poukazo­valo na čtverý příchod Páně: když se vtělil, když se rodí duchovním způsobem v srdci člověka a poté když přijde k soukromému a všeobecnému soudu.

Advent býval vždy považován za dobu pokání a spočíval v postu, vigiliích, častějších návštěvách bohoslužeb, zdržování se manželského pohlavního styku a v horlivějším konání skutků milosrdenství. Stále více se objevovala snaha připodobnit advent ke čtyřicetidennímu postu, a to nejen na Východě (v řecké církvi se půst počíná dnem 15. listopadu), ale i na Západě (kde na mnoha místech touž dobou začínal půst, jenž se tudíž nazýval „Quadrigesima sancti Martini"). Od 11. století se na Zá­padě ustálil nynější počet adventních nedělí a ve 12. stol. se půst pro­měnil v pouhou abstinenci. Ve 14. stol. však úplně vymizel i závazek abstinence, takže papež Urban IV. k ní r. 1362 zavázal pouze duchovní svého dvoru. Později již jen ojediněle někteří biskupové, jako sv. Karel Boromejský, Prosper Lambertini ad., vybízeli věřící k zachovávání postu, při čemž se však žádný z nich neodvolával na všeobecný církevní zákon. Nyní tedy věřící v adventu nemají žádné závazky, co se týče postu nebo abstinence.

 

Význam adventu

Ve smyslu předmětném (objektivním), tj. dogmatickém a historickém, nám advent představuje jednak toužebné očekávání zaslíbeného Vykupitele v dobách před vtělením Krista, jednak i oněch devíti měsíců, kdy „Slovo učiněné tělem" přebývalo v lůně panenské Matky. Advent nám tedy přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první pří­chod Pána Ježíše Krista. Liturgické formuláře však nasvědčují, že objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den. První příchod Kristův má na zřeteli hlavně text misálu, na druhý příchod ukazuje evangelium na první neděli adventní (o posledním soudu), oba příchody vyjadřují denní modlitby o vánoční vigilii. Hymny breviáře ukazují k obojímu příchodu tak důmyslně a krásně, jak to vůbec lze nalézt jenom v nejstarších liturgických textech.

Ve smyslu podmětném (subjektivním), čili mravním, je advent dobou kajícné přípravy věřících na spasitelné slavení Kristova narození v Betlémě a spasitelné přípravy na příchod Páně v soudný den. Toho dosáhneme, zrodí-li se Kristus o Vánocích v našich srdcích.

Církev nám tedy v době adventní přivádí na mysl trojí příchod Páně:

1. příchod skrze vtělení (objektivní význam);

2. příchod do srdcí věřících (subjektivní význam) a

3. příchod k poslednímu soudu (pohnutka k přípravě srdcí na příchod Spasitele).

 

 

 

Liturgie adventu

Kajícný ráz doby adventní, který však nijak nevylučuje tichou radost z brzkého příchodu Pána, se projevuje ve veškeré adventní liturgii. Liturgické formy, jimiž církev význam adventní doby vyjadřuje, jsou dvojího druhu:

1. různé vnější obyčeje a ustanovení, jež církev zavedla, a pak

2. hlavně modlitby a čtení, jimiž církev vyjadřuje příslušné myšlenky a povzbuzuje.

Ke vnějším obyčejům a ustanovením patří trvání adventu po čtyři neděle, kající ráz doby se křesťanskému lidu ukazuje v chrámu především fialovou barvou liturgických rouch.

Kromě svátku svatých při mši svaté nezaznívá radostné Gloria (Sláva Bohu na výsostech), jelikož tento podivuhodný zpěv zazněl teprve v Betlémě nad jesličkami Božího Dítěte.

Přes tento kající ráz adventní doby lze pozorovat i zna­mení tiché radosti, jíž se církev v době adventní oddává - mj. na třetí neděli adventní, tzv. neděli Gaudete, ustupuje tmavá fialová barva alespoň na okamžik barvě růžové.

 

(Převzato z Tumpach, J. - Podlaha, A.: Český slovník bohovědný, Praha 1912; upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

  

 

Související články:

Ladislav Pokorný: Liturgický rok 
Ladislav Pokorný: Vánoční doba 
Ladislav Pokorný: Adventní doba 
Ignát Zháněl: Mystérium Adventu  
Hippolyt Římský: Dvojí příchod Krista  
Bernard z Clairvaux: Přijde k nám Boží slovo 
Cyril Jeruzalémský: O dvojím příchodu Ježíše Krista
Guerric z Igny: Očekáváme Spasitele
Efrém Syrský: Bděte: znovu přijde!
Karel Boromejský: O adventní době
Jan Tauler: Adventní píseň