Poslední slovo má Slovo. To, které přemohlo svět

Bible je u mě spjata s prvním probuzením srdce a obraznosti. Už od malička, když jsem se učil číst katechismus v lavicích sestřiček v Bar-le Duc, s jakým zájmem jsem se díval na velké kartony s vyobrazeními ze života Krista Pána, které kolovaly v našich rukách. A později, v nejnižší třídě lycea byla má největší radost Biblická dějeprava: oběť Abrahamova, potopa, zasnoubení Rebečino, Jákob, Mojžíš, Tobiáš, potrestání Heliodorovo, Samaritánka - všechno nádherné obrazy - jeden vedle druhého, a nemohu o nich říci nic, než že dokonale uspokojovaly mé citlivé smysly. Jaká zkáza přišla potom, když jsem se později dostal k Řekům, Římanům a jejich následovníkům!

A ještě později, navečer onoho nezapomenutelného dne o vánocích 1886, jsem na svém stole našel Bibli, dar to jedné protestantské přítelkyně mé sestře Kamile. Jak bych v tom neměl vidět zásah Prozřetelnosti? Otevřel jsem knihu, nikdy dříve jsem to neudělal, a to na dvou místech. První bylo vyprávění o Emauzích u sv. Lukáše, kde Pán na prahu přibývající noci otvírá svým dvěma dojatým společníkům tajemství Staré Smlouvy. A druhé, to byla vznešená 8. kapitola z knihy Přísloví, které se používá jako epištoly při mši Neposkvrněného početí. Ó, poznal jsem hned v té zářné postavě rysy Matky Boží - a spolu s ní jako nerozlučné - i rysy Církve a stvořené Moudrosti. Není ani jedna z mých ženských postav v mých pozdějších dramatech, která by neměla něco z mého tehdejšího okouzlení.

Co dělat? Tento nový svět, jehož brána se přede mnou rozevřela, mě nepřipravil o zájem o ten druhý svět. Oba dva - jak nám říká Písmo - byly stvořeny zároveň, chci říci ve vzájemné závislosti. Oba dva tvoří velikou katolickou pravdu, to, čemu říkáme nebe a země. Nebe a země, jak je to krásné! Neboť proč by je Bůh tvořil, kdyby neměly žádný účel? Oba dva, oba zároveň, mají sloužit k tomu, abychom ho lépe poznávali a lépe ho měli rádi. Ježíš nám říká, že přemohl svět. Nepřemohl jej však tím, že by se k němu obrátil zády. Přemohl jej tím, že jej překonal, tím, že poukázal na první Příčinu - v sobě samém, se sebou a nad sebou. Tím, že tuto Příčinu, kterou je On sám, přinesl s sebou, aby ji pak ukázal přibitou na kříži. Posledním slovem je Slovo. Nepřišel pak, aby nechal poslední slovo světu.

[Paul Claudel: Mám rád Bibli (fr. J'aime la Bible, 1955); úryvek. Český překlad převzat z časopisu Nový život, roč. VIII, č. 2, únor 1956, s. 35, a s ohledem na polský (Claudel, P.: Umiłowanie Pisma Świętego, Warszawa 1958) a anglický překlad (Claudel, P.: The Essence of the Bible, New York 1957) upraven redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Modlitba na nedělní ráno  

Související články:

Ludvík Granadský: Slovo Boží  
Matta el-Meskin: Více Slova, více světla 
Balduin z Canterbury: Slovo Boží je plné života a síly  
Efrém Syrský: Hojnost Božího slova přesahuje tvé touhy  
Hilarius z Poitiers: Není Božího slova, jež by nebylo třeba naplnit 
Caesarius z Arles: Jako se tělo posiluje pozemským pokrmem, tak se duše sytí slovem Božím  
Origenes - Jeroným: Nejen smrtelné tělo, i nesmrtelná duše má svůj pokrm  
Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)  
Pseudo-Makarius: K čemu nám jsou dána Božská Písma?  
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo  
Július Pavelčík: Benedikt XVI.: Verbum Domini  
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě  
Benedikt XVI.: Písmo, Tradice, Církev