Maria prvních křesťanů

„Kdo milují Krista, jásají vstříc těm, kteří velebí Marii...", napsal křesťanský spisovatel na konci čtvrtého století. Napsal to jako jakési samozřejmé přísloví, ustálené všeobecnou odvěkou platností. Časy se změnily tak důkladně, že se nám dnes říká: „Kdo miluje Krista, musí přehlížet Marii." Proti posvátné lásce k Matce Vykupitele světa se nám staví jako vymoženost vědy, že se v římské církvi rozmohla převeliká mariánská úcta jen z dvojího důvodu: že křesťané obrácení z pohanství potřebovali ženské božstvo a že se mariánská úcta začala šířit teprve tehdy, když se fanaticky vychvalovalo asketické panenství. Proto musíme nejprve stručně naznačit mariánskou úctu v počátcích církve, nežli se odvážíme líčit osobnost Marie Panny vedle osobnosti Vykupitele světa. U nás je to tím potřebnější, protože... vzpomeňte si, co se mluví a píše...

Církevní sněm v Niceji r. 325 slavnostně schválil již všeobecnou náboženskou úctu, prokazovanou Spasitelově Matce, Matce Boha. Všechno tedy záleží na době do tohoto sněmu. Jak se v ní jeví mariánská úcta? Není zde ani stopy po žádném z důvodů této úcty jmenovaných výše. Je nápadnou skutečností, že právě největší chvalořečníci asketického panenství v prvních třech křesťanských staletích nikdy nemluví o Marii Panně jako o vzoru asketického panenství. To činily teprve doby pozdější, kdy mariánská úcta byla taková jako dnes. Není ani stopy po nějaké potřebě ženského božstva u křesťanů obrácených z pohanství, ze kteréžto potřeby by se ujala a rozmohla mariánská úcta. Památky z prvních tří staletí nás vedou zcela jinou cestou. Když tu cestu naznačíme, budeme vidět jasně a dost o pravých příčinách a počátcích mariánské úcty.

Postavení Spasitelovy Matky v první církvi nesmíme chtít určovat jen podle spisů velikých bojovníků, církevních otců. I to bylo vytýkáno mariánské úctě, že někteří tito slavní bojovníci-spisovatelé prvních staletí Marii vůbec nezmiňují. Ale, jaký to je důkaz!? Vždyť například Athenagoras, Tacián, Hermias či Quadratus ve svých spisech vůbec nezmiňují Ježíše. Je to snad důkazem toho, že tito velikáni prvních křesťanských dob neznali a nectili Ježíše? Spisovatelé prvních staletí své spisy nepsali v klidu tichého života, nýbrž v prudkých bojích. Proti čemu povstávali protivníci, o tom oni mluvili ve svých spisech. Protivníci prvních křesťanů však povstávali proti jednotě osobního Boha, proti božství Ježíše Krista, proti určitým křesťanským ctnostem. A kdo u křesťanů uměl vládnout perem, psal ovšem pouze proti tomu, co psali protivníci.

Ale stala se samozřejmá věc. Když hájili vtěleného Božího Syna, museli při tom stále myslet na Marii, jeho matku. Co z toho vyplynulo, uvidíme vzápětí. Zatím nám postačí, že nemůžeme hledat stopy postavení Marie v náboženském životě prvních křesťanů jen u těchto oficiálních spisovatelů církve prvních staletí. Pro tyto časy je totiž jiný svědek, v němž se spolehlivě a dokonale odráží ne smýšlení několika vůdců, nýbrž všeobecné smýšlení křesťanského lidu. Jsou to anonymní a spontánní projevy náboženských myšlenek lidu, takzvané apokryfní spisy. Samotné jméno sice ukazuje, že to, co vyprávějí, je podvrženo, že jsou to lidové pověsti, ale způsob těchto pověstí je pravdivým svědkem smýšlení křesťanského lidu tehdejší doby. Pod jmény apoštolů, kteří evangelia nenapsali, se v těchto spisech vypravuje život Ježíše s podrobnostmi, jež pravá evangelia neznají. Má tak být ukojena náboženská zvědavost lidu. Jsou to zkrátka náboženské pověsti, jak si je lid vypravoval. Maria se nám tu nejeví jako nějaká theologická formulka, nýbrž jako zcela výjimečná osobnost, která pro svou hodnotu, důstojnost a ctnosti zasluhuje zvláštní pozornost a velmi zaměstnává mysl křesťanů, podobně jako sám Ježíš. V těchto spisech ze druhého a třetího století shledáváme: Mariino neporušené panenství, dokonalou svatost, její spolupráci na díle Vykupitele světa, je jí prokazována úcta, je vzývána o pomoc. Nemohu si odepřít alespoň jednu ukázku z Protoevangelia Jakubova, napsaného ve 2. století. Čteme tam zprávu o zázračném početí Marie a jména jejích rodičů: Joachim a Anna. Anna od počátku s Marií jednala jako s bytostí přesvatou. Ve chrámu Marii živil anděl. To, že mateřství neporušilo Mariino panenství, tam dokazuje svědectví Josefovo, zázračné onemocnění a uzdravení pochybující Salome a dokonce i porodní asistentka. To je jen ukázka, ze které je dokonale patrné, jak svatou a nade všechny svaté hodnou úcty byla Maria všeobecně křesťanskému lidu již v prvních dobách křesťanství.

Obecná víra lidu byla jen důsledkem oficiálního učení církve od počátku. Je s podivem, jak střízlivci v mariánské úctě mohli přehlédnout Lukášovo evangelium, psané třicet let po smrti Krista. Prastará křesťanská legenda nazývá Lukáše Božím malířem, který nama-loval první obraz Matky Spasitele. Je v ní zpracováno pravdivé jádro, že Lukášovo evangelium již má všechny podstatné rysy povahy a významu Marie, jak jsou i nyní v katolické církvi. Lukášovo evangelium dává Marii přednost před Josefem: s ní mluví anděl při zvěstování, ona sama se svobodně a rozvážně rozhoduje vyhovět tlumočenému přání, Alžběta Marii pozdravuje a žehná jí, ve chrámu při nalezení Ježíše mluví Maria, nikoli Josef; zdůrazňuje Mariinu čistotu, pokoru, která si však je vědoma svého významu, víru, duši hrdinsky se přizpůsobující Božím úmyslům, duši usebranou a kontemplativní, její spolupráci na díle vykoupení.

Svatolukášský obraz Marie Panny nabývá dalekosáhlého významu, uvědomíme-li si, že Lukáš psal své evangelium, jak praví, „abys poznal pravdu těch slov, jimž jsi byl vyučen" (Lk 1,4). To znamená svědectví, že již prvotní hlásání evangelia obsahovalo dvě složky: kristologickou a mariologickou, podrobně mluvíc o Kristu i o jeho Matce.

Co se nám zachovalo ze spisů oficiálních představitelů a obhájců církevní nauky z prvních tří staletí, ač je to jen malý zlomek, je důležitým svědkem pokračování této dvojí složky církevního kázání evangelia. Na Východě i na Západě, kam jen sahají dochované doklady, tvoří přední článek víry víra v Pannu, Matku Boží, článek, který všichni musí znát a jemu věřit. V bojích o Krista museli jeho obhájci stále a znova myslet na osobu a dílo jeho Matky. Žák apoštolů, mučedník sv. Ignác, praví, že jsou dvě nejdůležitější tajemství víry: Kristovo narození z Panny a Kristovo utrpení. Když obhajovali Kristovo božství, zdůrazňovali to, co jim povědělo první evangelium, že mateřstvím Božího Syna nebylo porušeno panenství jeho Matky. Jediného prkenného Tertulliana vyjímajíc, všichni spisovatelé tří prvních křesťanských staletí, mluvíce o nikdy neporušeném panenství Matky Božího Syna, dosvědčují, že je to přesvědčení veškerého křesťanstva. To, co jim Písmo naznačovalo o „bratřích" Krista, vysvětlovali o synech sv. Josefa z jeho domnělého prvního manželství, až konečně Hegesippus je určil jako Kristovy bratrance, protože viděl, že v evangeliu jsou označeni také jejich rodiče.

Spisovatelé prvních tří staletí, obhajujíce skutečnost osoby, lidského života a utrpení Ježíše Krista, opět museli myslet na Marii. Slyšíme od nich víru tehdejší církve, že Maria nebyla jen mrtvým, hmotným nástrojem Vtělení a Vykoupení, nýbrž nástrojem živým: že nejenom hmota jejího těla, nýbrž celá její bytost a osobnost měla spolupůsobit při díle Vtělení a Vykoupení. A proto tudíž musela dostat vynikající milosti a vynikající spojení s Bohem svou duší a celou osobností. A tak již ve druhém století se u Justina Mučedníka objevuje přirovnání Eva - Maria: „Co Eva pokazila, napravila Maria." Irenejův žák Hyppolit ji nazývá „Svatá Maria". To je ohlas víry západní církve. Ve východní církví slyšíme hlas Klementa Alexandrijského, přirovnávajícího Marii k církvi v jejím spolupůsobení na spáse lidstva. Origenes velebí Mariinu spravedlnost, statečnost a trpělivost, jemu jako jeho předchůdcům je Maria ideálem ženy, Marii staví hned vedle Ježíše a nazývá ji naší matkou. Rufinus pak Marii nazývá neposkvrněnou Pannou.

Když to vše přehlédneme, poznáme hned Marii, Matku Boží, že její obraz byl u prvních křesťanů týž, jaký je v našich duších. A jak by nám ten obraz jasně zářil vstříc z červánků křesťanství, kdybychom mohli číst všechna svědectví pro ni, jež byla napsána a pro nás jsou ztracena!

Ale na tento zářivý obraz Marie Panny, Boží Matky, křesťanům drahé od počátku, máme pohled ještě z jiné strany, totiž pohled do náboženského života prvních tří staletí. Mohli bychom snadno být v pokušení hledat v této době mariánské svátky. To by však byla věc pochybená, přenášející do tehdejší doby názory dob nynějších. V těch dobách totiž bylo liturgickým pravidlem, že v celém křesťanstvu se světí jen tři společné svátky: Narození či Zjevení Páně, Velikonoce a Letnice. Mimo tyto všeobecné svátky se konali pouze památky mučedníků, a to v každé křesťanské obci její zvláštní svátky mučedníků z jejího středu, dřívějších to spolubojovníků v týchž okolnostech. Za této zásady nebylo pro mariánské svátky místa. Maria pro první křesťany, tak jako pro nás, neměla své zvláštní místo a svůj význam bez Ježíše, nýbrž pouze v těsném spojení s ním. Proto s Ježíšem u příležitostí tajemství jeho života a utrpení křesťané ctili také Marii, jeho Matku, jak prozrazují památky z těch dob. Až do sedmého století, dokud vládlo staré pojetí liturgie, nebylo místa pro mariánskou liturgii, oddělenou od liturgie Ježíšovy. Že však Maria, Matka Ježíšova byla v soukromé zbožnosti ctěna i odděleně od Ježíše, totiž oddělenou úctou, dokazují mimo dosud naznačené věci i zvláštní doklady. V katakombách se nejednou opakuje obraz Marie s Děťátkem: z prvních tří staletí máme v katakombách dva obrazy s prorokem Izaiášem, jenž byl ohlašovatelem její důstojnosti, a trojí klanění Mudrců z Východu. Nejzajímavějším je obraz, znázorňující odevzdání závoje panně zasvěcené Bohu. Biskup mluví k zasvěcené, ukazuje při tom na obraz Marie Panny s Děťátkem, jako by chtěl říci: Dcero, hle, tvůj vzor. Ke konci druhého století již máme v katakombách obraz, na němž je Maria samotná hlavní osobou, totiž obraz Zvěstování, jediná to veliká malba přes celý strop.

Od poloviny druhého století se objevují i písemné památky výslovného vzývání Matky Boží. Svatý Irenej ji nazývá „Orodovnice naše", rovněž u Řehoře Divotvůrce je zjištěno radostné a důvěřivé vzývání Bohorodičky. Řehoř Naziánský vypráví, že svatá mučednice Justina prosila Matku Boží o ochranu svého panenství - což je svědectvím pro přesvědčení, že vzývání Boží Rodičky v bědách života je v křesťanství starodávnou skutečností. Konečně i samotná vsuvka do tzv. Sibyliných proroctví, kterou tam vložili křesťané, je toho dokladem, vypravujíc, že Maria duším, které měly být na věčnosti odsouzeny, vyprosila lhůtu k tomu, aby se mohly kát.

Než tedy Nicejský sněm na počátku čtvrtého století slavnostně hájil Boží Rodičku, bylo veškeré křesťanstvo přesvědčeno o této součásti evangelia, věřilo v Marii Boží Rodičku, milovalo ji a ctilo. Proto také nastal takový jásot ulehčení, když byl slavnostně odsouzen bludař, který smělou rukou sahal na tento drahý poklad křesťanstva.

Náš milovaný obraz Marie Panny je dědictvím po prvních křesťanech. Budiž nám tak drahý, jako byl drahý jim.

(Text převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1931. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil. Obrazový doprovod archiv Revue Theofil.)   

Od téhož autora:

Bohorodička
Církev Kristova
Maria - Matka božské milosti
Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání Těla Páně
Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
  Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti 
Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů
Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie

Související články:

Theotokos
Nestorianismus
Emilián Soukup: Bohorodička
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431)
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce  
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou 
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie   
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy 
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Mikuláš Ďurkáň: Hlas otců církve o Panně Marii prostřednici
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Ambrož Milánský: Matka Boží, vzor panenství 
John Saward: Bohorodička jako Svatyně  
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně 
Ignác Veselý: Panna Maria v Koránu  
René Laurentin: Maria, naše Matka 
Lukáš Drexler: Odevzdat se Marii  
Vidět Marii znamená vidět Ježíše  
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení