To čiňte na mou památku

61. Vyložíme, jak jsme se zasvětili Bohu obnoveni Kristem, aby se nezdálo - kdybychom tak neučinili -, že jsme nějak v tomto výkladu chybili. Všichni, kdo jsou přesvědčeni a věří v pravdivost toho, co učíme a mluvíme, slibují, že takto mohou i žít, a zatímco my se s nimi zároveň modlíme a postíme, učí se modlit se a vyprošovat postem od Boha odpuštění dřívějších hříchů. Potom je vedeme tam, kde je voda, a dostává se jim znovuzrození týmž způsobem, jako jsme byli znovuzrozeni i my: pak totiž konají koupel ve jménu Otce všech a Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista a Ducha svatého. Neboť Kristus řekl: „Nebudete-li znovuzrozeni, nevejdete do Království nebeského."[1] To, že je nemožné jednou narozeným vejít do mateřského lůna, je všem jasné. I prorok Izajáš říká, jak jsme napsali výše, jakým způsobem se zbaví hříchů ti, kteří zhřešili a činí pokání. Pravil takto: „Umyjte se, buďte čisti, odstraňte nepravosti ze svých duší, učte se konat dobro, ujímejte se sirotků a braňte vdovy, a přijďte a budeme soudit, praví Pán; a budou-li vaše chyby jako purpur, jako vlnu je zbělím, a budou-li jako šarlat, jako sníh je zbělím. Neuposlechnete-li mne však, meč vás zachvátí; neboť toto pravila ústa Páně."[2] A tomuto jsme se takto naučili od apoštolů. Poněvadž jsme se v prvním zrození nevědomě nutně narodili z vlhkého semene vzájemným spojením rodičů a vyrostli jsme ve špatných mravech a zlých zvycích, tak abychom nezůstali dětmi bídy a nevědomosti, nýbrž vznešenosti a vědění, a abychom dosáhli odpuštění hříchů, kterými jsme se prohřešili, je ve vodě nad tím, kdo se rozhodl pro znovuzrození a litoval hříchů, vyslovováno jméno Otce všech a Pána Boha, a to jen od toho, kdo křtěnce vede ke koupeli. Nikdo totiž nemá moc dát jméno nevyslovitelnému Bohu; a jestliže by se to někdo odvážil říkat, tak jen proto, že ho zachvátilo neuzdravitelné šílenství. Tato koupel se pak nazývá osvícení, protože je osvěcována mysl těch, kteří se tomuto učí. A ten, kdo je osvěcován, se noří do vody také ve jménu Ježíše Krista, ukřižovaného pod Pontským Pilátem, a ve jménu Ducha svatého, který o Ježíši předpověděl všechno skrze proroky.

65. Po této koupeli vedeme toho, který uvěřil a byl k nám připojen, k bratřím - tak si říkáme -, kteří jsou shromážděni ke společným modlitbám jak za nás, tak za toho, který byl osvícen, a vůbec za všechny ostatní, abychom byli hodně shledáni jako (lidé) znající pravdu, konající dobré skutky a zachovávající přikázání, abychom dosáhli věčné spásy. Po modlitbách se vzájemně zdravíme políbením. Potom je přinesen představenému bratru chléb a číše vody a vína smíšeného s vodou; ten je pak vezme a vzdává chválu Otci všech ve jménu Syna a Ducha svatého a činí hojné díkůvzdání[3], že jsme byli od něho učiněni hodnými těchto věcí. Když skončí tyto modlitby a díkůvzdání, všechen přítomný lid odvětí: „Amen". Slovo „Amen" znamená hebrejsky „Staň se". Když představený skončí díkůvzdání a všechen lid odvětí, ti, kterým říkáme pomocníci[4], dávají každému z přítomných okusit chleba, vína a vody, za které se konalo díkůčinění, a odnášejí těm, kteří jsou nepřítomni.

66. A tento pokrm je u nás nazýván díkůvzdáním[5], jehož není dovoleno se zúčastnit nikomu, kromě toho, kdo uvěřil v pravdu toho, čemu se naučil od nás, a vykonal koupel na odpuštění hříchů a pro znovuzrození a žije tak, jak učil Kristus. Nepřijímáme to totiž jako obyčejný chléb a obyčejný nápoj, nýbrž jako se Ježíš Kristus, náš Spasitel, vtělil skrze slovo Boží a přijal tělo a krev pro naši spásu, tak víme, že i pokrm, za který bylo modlitbou jeho slova učiněno díkůvzdání[6] a jenž živí v proměnění[7] naše tělo a krev, je tělem a krví vtěleného Ježíše. Neboť apoštolově ve svých pamětech, kterým se říká evangelia, praví, že jim to bylo uloženo tak, že Ježíš, když vzal chléb a vykonal díkůčinění, řekl: „Toto čiňte na mou památku, toto je mé tělo."[8] A podobně, když vzal číši a vykonal díkůčinění, že řekl: „Toto je má krev"[9], a že podal[10] pouze jim. A to pak zlí duchové napodobovali a tomu učili, aby se to dělo i v Mithrových mystériích. To, že se totiž při slavnosti zasvěcování[11] předkládá chléb a číše vody s jakýmisi básněmi, víte, nebo se to můžete dozvědět.

67. My si toto potom vždy nadále společně připomínáme, a když máme, dáváme všem potřebným a jsme vždy při sobě. Rovněž za vše, co pojídáme, velebíme tvůrce všeho skrze jeho Syna a Ducha svatého. V Den Slunce[12], jak se říká, se koná společné shromáždění všech, kteří jsou ve městech a na venkově, a čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, dokud to lze. Když potom čtenář přestane, dává slovem napomenutí a povzbuzení k napodobování těchto krásných (vzorů). Potom všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby. A, jak jsme řekli výše[13], po skončení modlitby je přinesen chléb a víno a voda, a představený, jak má sílu, vznáší modlitby a zároveň díkůvzdání[14] a lid odpovídá slovem „Amen", a to, zač bylo učiněno díkůvzdání, se podává všem a oni přijmou, a kdo je nepřítomen, tomu se posílá po pomocníkovi[15]. Bohatí, když chtějí, dávají, každý podle vlastního uznání, co chce, a co se sebere, uloží se u představeného, a on podpoří sirotky, vdovy a ty, kdo je tísněn nemocí nebo jinak, kdo je ve vězení, kdo přichází z venkova, a vůbec se stává pomocníkem všem, kteří jsou v tísni. V Den Slunce všichni společně konáme shromáždění, protože je prvním dnem[16], ve kterém Bůh učinil svět, kdy změnil tmu a hmotu, a Ježíš Kristus, náš Spasitel, téhož dne vstal z mrtvých. Neboť den před sobotou jej ukřižovali a den po sobotě - což je Den Slunce -, když se zjevil svým apoštolům a učedníkům, naučil je tomu, co i my předkládáme vám, abyste tomu věnovali pozornost.

(Sv. Justin, Apologia, I,61.65-67. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1944-45. Pro lepší srozumitelnost s přihlédnutím k překladu F. Sušila a k řeckému originálu mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora:

První Apologie 
Oč jde démonům? 
Koupel znovuzrození 

Související články:

Efrém Syrský: Duch a Oheň 
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky   
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o Eucharistii  
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení   
Cyprián: Chléb náš vezdejší dej nám dnes ...  
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání těla Páně
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie  
Ambrož Milánský: Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy  
Jan Evangelista Urban: Jediná Boha hodná oběť: Kristus na Kříži, Kristus v eucharistii  
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo 
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3
Tertulián: Požíváme a ctíme eucharistii a značíme se znamením Kříže 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem 
Basil Veliký: Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy?
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina
Antonín Čala: Svědectví tradice o eucharistické oběti
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána 
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým 
Hilarius z Poitiers: Takto jsi připravil zemi
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Origenes: Proti Celsovi (Contra Celsum) 
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie
Eucharistie - dar ukřižované Lásky  
Jan Tauler: My jíme našeho Boha  
Irenej z Lyonu: Proti bludům 
Sv. Augustin o eucharistii
Tridentský koncil o křtu 
List Diognetovi

Poznámky:

[1] Srov. J 3,3.

[2] Iz 1,16-20.

[3] Eucharistian poiein - řecky „činit díkůvzdání".

[4] Diakonoi - řecky „pomocníci", „diákoni".

[5] Eucharistia - řecky „díkůvzdání".

[6] Tj. eucharistie. Pozn. RTh.

[7] Kata metabolén - řecky „skrze proměnu", „skrze proměnění", „v proměnění".

[8] Srov. Lk 22,19 a 1Kor 11,24. Pozn. RTh.

[9] Srov. Mt 26,28 a Mk 14,24. Pozn. RTh.

[10] Metadounai - řecky „společně dát", „sdělit".

[11] En tais tou muoumenou teletais - řecky „při slavnosti zasvěcovaného", „kdy je někdo zasvěcován (do mysterií)".

[12] Tj. naše neděle, kterou staří Římané nazývali „Den Slunce" - latinsky „Dies Solis", řecky ημερα ηλιου [hémera héliú] (tento původní význam je dosud zachován např. v angličtině: Sunday, či v němčině: Sonntag). Pozn. RTh.

[13] 2. odstavec.

[14] Eucharistias anapempei.

[15] Diakonos - řecky „pomocník", „diákon".

[16] Neděle je v židovství a křesťanství prvním dnem týdne, „prvním dnem po sobotě" (viz např. Mk 16,9 ad.; sobota je právě sedmým dnem týdne), a nikoliv sedmým. Takto se to dosud zachovalo např. v anglickém občanském kalendáři a každopádně i v církevním kalendáři katolické Církve. Pozn. RTh.