Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha

 

 

 

Úvod

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha" (Mt 5,8) - jedno z nejkrásnějších blahoslavenství a zaslíbení Ježíšových. Jeho určitý základ nalezneme již v textech Starého Zákona, jako např. v Žalmu 24,3-4: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě", a v dalších, které se týkají jak čistoty a ryzosti neboli bezúhonnosti srdce člověka (Př 22,11), tak zaslíbení vidění Boha člověkem (Ž 17,15). V Ježíšových ústech však toto sdělení nabývá jisté přímočarosti a jednoduchosti, a to ne ve smyslu zploštění, ale ve smyslu zajetí na hlubinu, tahu na bránu. Toto blahoslavenství totiž opět směřuje k nejužšímu zájmu Ježíše Krista, kterým je srdce člověka, ono „skryté" světu, avšak zjevné Bohu v nebesích, které „tvůj Otec vidí" (Mt 5,4.6) a tuto ryzost srdce odplácí. V „Ježíšově náboženství" tedy již nedostačuje pouze vnější plnění přikázání Božích, ale jde pouze a jen o přilnutí k nim svým srdcem, tj. touhou i vůlí, protože jen tak lze dosáhnout spásy. A co je tou spásou? Vidění Boha, protože „kdo na Něho budou hledět, rozzáří se" (Ž 34,6) a budou svítit „jako hvězdy, které osvěcují svět" (Flp 2,15), podobně jak to ukázal Ježíš nejprve apoštolům na Hoře Proměnění (Mt 17,2) a pak zejména svým vzkříšením, kdy celému světu vzešlo „Slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích" (Mal 3,20), Slunce, kterým je sám Pán (srov. Zj 22,5), „Světlo světa" (J 8,12). A na tomto vidění, které je spásou člověka (viz k tomu Irenejovo: „Slávou Boží je živý člověk a životem člověka je vidění Boha." [1]), má účast nejen duše, nejen ono „srdce", ale celý člověk, tzn. včetně těla. I tělo „uvidí" Boha, „rozzáří se" a bude se radovat z toho vidění, tak jako se již raduje z Božího života tělo vzkříšeného Ježíše, které je nyní a navěky „blahoslavené" neboli „šťastné", jak to srozumitelněji říká v onom Ježíšově blahoslavenství použitý řecký výraz makarios - „šťastný".

Toto Ježíšovo blahoslavenství má tedy dva základní rozměry: zaslíbení „vidění Boha" v Mesiášově království a předestřenou cestu k tomuto eschatologickému, tj. konečnému a věčnému, vidění Boha, kterou je „čistota srdce" neboli mravní ryzost od kořene, od základu vlastní bytosti. Toto blahoslavenství tak v sobě nese rozměr morální i ontologický, naplněný v eschatonu, tj. v dovršení všeho. První aspekt se zaměřuje na pozemskou přítomnost, druhý na nebeskou budoucnost, která se ale počíná již nyní, již nyní se o ní rozhoduje v našem srdci, tady a teď, v odpovědi na Ježíšovu nabídku spásy a věčné blaženosti. Ukazuje se tím také, že základ blaženého patření má svůj kořen v mravnosti a mravní integritě člověka, protože jen ten, kdo se celý, s nerozděleným srdcem dává Bohu, může přijmout Toho, který se celý dává člověku, a jen svaté lze sjednotit se Svatým, protože do Nebe „nevstoupí nic nesvatého" (Zj 21,27) a „bez svatosti nikdo neuzří Pána" (Žid 12,14).

Poznamenáníhodným je také fakt, že když Ježíš toto blahoslavenství před lidmi prohlašuje, stojí před nimi sám Bůh, ale jak je zřejmé, k jeho vidění jako Boha nepostačuje pohled pouhýma tělesnýma očima. K vidění v Ježíši samotného Boha je zapotřebí víry, která je počátkem čistoty srdce; dobré konání je pak naplněním této čistoty srdce a blažené patření na Boha v nebi je nakonec dovršením oné čistoty srdce, odměnou za čistotu srdce. Toto konečné blažené patření má však svůj počátek ve víře, která je tak nejen počátkem čistoty srdce, ale i počátkem vidění Boha. Boha, kterého lze však ve víře vidět i tělesně a dokonce se jej dotýkat a dokonce jej i v eucharistickém pokrmu pojímat do sebe: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven." (1J 1,1-2) Duchovní Bůh se v Ježíši Kristu stává tělesným, abychom my, tělesní lidé, mohli vidět neviditelného Boha, a to i tělesnýma očima. Stává se spojnicí a prostředníkem mezi viditelným světem a neviditelným Bohem, abychom jej nejen mohli vidět, ale i mít účast na jeho věčném životě. I k tomu je však potřeba kroku „neviditelné víry", tedy „spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme" (Žid 11,1), od čehož je neoddělitelná čistota srdce, protože „srdcem věříme" (Řím 10,10).

Církevní otcové a další starověcí křesťanští autoři pak ve svých výpovědích v různé míře zmiňují a propojují všechny tyto prvky: čistotu srdce coby morální čistotu, dosažení vidění Boha v eschatologickém naplnění coby odměnu čistoty srdce, věčnou blaženost neoddělitelnou od tohoto vidění Boha, nutnost víry a konání skutků milosrdenství, jimiž se uskutečňuje a naplňuje čistota srdce, nemožnost vidět tělesným zrakem netělesného Boha, vtělení Boha v Ježíši Kristu jako zprostředkování neviditelného skrze viditelné... U mnohých z těchto autorů je akcentována spíše morální stránka, morální čistota (Jeroným, Hilarius, Jan Zlatoústý), u jiných, zejména u alexandrijské školy (Pseudo-Antonín, Klement, Origenes, Evagrius), je zase zřetelný vliv platónské filosofie s důrazem na čiré zření lidským duchem neboli theórii, a to dokonce i zření obrazu Božího v duši samé (Atanáš), a na očištění intelektu za tímto účelem jednak od vášní a dále od myšlenek, které by bránily ve zření čistého Božství, prostého jakékoliv pomíjitelné nebo myslitelné formy.

A co ve zde vybraných úryvcích ze starokřesťanských autů chybí explicitně, ale v křesťanství je to přítomno od samého počátku a u starověkých křesťanů šlo o něco naprosto samozřejmého, je, že vidění Boha je sice ze strany člověka důsledkem čistoty srdce a víry, ale ze strany Boha jde o důsledek nezbytného daru Ducha Svatého, bez kterého není možné spatřit království Boží: „‚Nenarodí-li se kdo shůry, nemůže spatřit království Boží. (...) Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího," protože „co se narodilo z těla, je tělo, ale co se narodilo z Ducha, je duch" (J 3,3.5-6). Tak se potvrzuje, že neviditelný Bůh se v Ježíši Kristu stal pro nás viditelným, abychom se skrze něho a skrze jím udělenou milost mohli stát duchovními a nakonec i s tělesnýma očima dosáhnout vidění netělesného a ryze tělesnýma očima neviditelného Boha, protože vidět Boha znamená žít navěky. Vždyť Bůh „není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých" (Mt 12,27). A v tom všem se tak ukazuje, že Boha lze poznat jedině skrze Boha, jak to napsal i již zmíněný sv. Irenej z Lyonu: „Duch vede člověka k Synu Božímu, Syn pak vede k Otci a Otec pak udílí neporušitelnost k životu věčnému, kterého se každému dostane viděním Boha" (Adversus haereses, IV, 20, 5). Poznání Boha totiž není možné pouhým lidským úsilím, ale především díky Boží milosti - to Bůh se dává poznat neboli vidět člověku a ze své vlastní, svobodné iniciativy se k němu sklání: ze své vůle se stává člověkem a skrze něj, tj. skrze Ježíše Krista, svého Syna, pak udílí Ducha, aby Duch přivedl člověka skrze Syna k Otci. A ze strany člověka požaduje čistotu srdce, kterým se věří a tato víra z čistého srdce odpovídá na Boží filantropii neboli lidumilnost skutky vyvěrajícími z čistého srdce a hájícími čistotu srdce. Odměnou člověku pak je věčné nazírání Boha v Jeho království neboli „vidění Boha": „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha", řekl Bůh Ježíš.

 

 

 

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."

(Matoušovo evangelium 5,8)

 

 

 

sv. Jeroným (†347):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). To jsou ti, které svědomí neobviňuje z žádného hříchu. Toho, který je Čistý, lze spatřit jedině čistým srdcem. Chrám Boží nemůže být poskvrněn." (Komentář Matoušova evangelia, I, k v. 5,8)

 

sv. Hilarius z Poitiers (†367):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Vidění Boha přislibuje (Kristus) těm, kdo jsou čistého srdce. Nic poskvrněného a nečistého totiž neobstojí při setkání s jasem Božím a při pohledu na Boha špatná mysl pozbývá své ostrosti; proto jen ti mohou snést pohled na Boha a jsou způsobilí se s Ním setkat, kterým je díky spanilosti duše a čistotě života umožněno Jej nazírat. Neboť to, co je v Bohu nesmrtelné, uvidíme, až budeme dokonalí duchem a proměněni nesmrtelností, což je možné jedině těm, kdo jsou čistého srdce." (Komentář Matoušova evangelia, IV, 7)

 

sv. Jan Zlatoústý (†407):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Toto je opět duchovní odměna. Čistými zde nazývá buď lidi, kteří mají všechny ctnosti a které svědomí neobviňuje z ničeho zlého, nebo lidi žijící zdrženlivě. Abychom viděli Boha, není nám zapotřebí ničeho více než této ctnosti. Proto Pavel řekl: ‚Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez kterého nikdo nespatří Pána‘ (Žid 12,14). Hovoří zde o takovém vidění, jaké je člověku možné. Avšak protože mnoho lidí sice koná skutky milosrdenství, nedopouští se podvodů a nejsou chtiví, ale oddávají se přitom smilstvu a rozkoším těla, přidal ještě doporučení (o čistotě srdce) kvůli poučení, že předchozí (blahoslavenství) sama o sobě ještě nepostačují. Podobně Pavel v listu Korintským dosvědčil o Makedoňanech, že oplývají nejen skutky milosrdenství (srov. 2Kor 8,3), ale rovněž dalšími ctnostmi. Když mluví o jejich štědrosti v rozdávání peněz, doplňuje, že ‚darovali sebe samé Pánu i nám‘ (2Kor 8,5)." (Homilie na Matoušovo evangelium, XV, 4, k v. 5,8)

 

sv. Řehoř z Nyssy († cca  394/395):

„Je dokonalou vůlí Boha skrze milost očistit duši od veškeré nečistoty, povznést ji nad příjemnosti těla a přivést ji k Bohu čistou, dychtivou a způsobilou spatřit ono rozumové a neobsáhnutelné Světlo. Takové lidi Pán příhodně nazývá šťastnými, když říká: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8)." (O cíli života a opravdové askezi, 16-17)

 

Klement Alexandrijský († cca 211/216):

„Poněvadž tedy pro ty, kteří usilují o dokonalost, existují dvě cesty spásy: konání a poznání, nazval Pán blahoslavenými lidi čistého srdce, protože oni budou nazírat Boha." (Strómata, IV, VI, 39, 1)

 

sv. Lev Veliký (†461):

„Jak říká Apoštol (Pavel): ‚V Kristu Ježíši nic neznamená ani obřezání, ani neobřezání, ale taková víra, která je činná skrze lásku‘ (Gal 5,6). Naplňujme tedy zároveň a společně jak činnou lásku, tak i víru. Ty totiž tvoří jakoby dvě křídla, pomocí nichž se duše čistého srdce vznáší až k dosažení a vidění Boha, aby se nenechala obtížit tíhou pozemských starostí." (Promluvy, 45, 2)

 

Klement Alexandrijský († cca 211/216):

„Gnostik se tedy zřekne hříchů v řeči, myšlení i v pohledu, stejně jako v konání: slyšel totiž, že ‚kdo byť jednou pohlédne žádostivě, ten se již dopustil cizoložství‘ (Mt 5,28), a přijal rovněž vědomě, že ‚blahoslavení jsou čistého srdce, poněvadž oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8)." (Strómata, II, XI, 50, 2)

 

sv. Maxim Vyznavač (†662):

„Proto Spasitel říká: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Uvidí jak Boha, tak i Jeho poklady, očistí-li se skrze milost a zdrženlivost. Spatří Jej tím jasněji, čím budou čistší." (Filokalie, „Kapitoly o lásce", III, 72)

 

Klement Alexandrijský († cca 211/216):

„Apoštol (Pavel) píše inspirovaným způsobem o poznání Boha toto: ‚Prozatím můžeme vidět pouze jakoby v odrazu zrcadla, nadejde však okamžik, kdy uvidíme tváří v tvář‘ (1Kor 13,12). (...) Toho samého se dotýkají slova vyřčená v přítomnosti Mojžíše: ‚Nikdo nespatří mojí tvář, aniž by zůstal naživu‘ (Ex 33,20). Je přece jasné, že nikdo za svého života nemůže nikdy dosáhnout jasného vidění Boha. ‚Avšak lidé čistého srdce uvidí Boha‘ (srov. Mt 5,8), neboť se jim podaří dojít nejvyšší dokonalosti. A poněvadž naše duše byla příliš slabá k postižení podstaty bytí a poněvadž jsme potřebovali božského Učitele, byl nám seslán Spasitel, učitel a průvodce na cestě k dosažení dobra, On, svaté, mystické znamení vznešené Prozřetelnosti." (Strómata, V, I, 7, 5-8)

 

sv. Lev Veliký (†461):

„Protože však všichni věřící, kteří chtějí být hodni započtení do sboru těch, o kterých je řečeno: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8), musí usilovat o naprosté oproštění se od hříchu a o naprostou čistotu duše, proto je třeba připojit co největší úsilí, aby ze srdce byla odstraněna dokonce ta nejtajnější poskvrnění a aby se duše očistila ode všeho, co utlumuje její jas. Kromě slova Písma: ‚kdo může říci: čistým je mé srdce, jsem prost hříchu?‘ (Př 20,9) je třeba nikdy neztrácet naději, že se dosáhne naprosté čistoty srdce. Kdo o ni vytrvale prosí, jistě bude vyslyšen. Co bude očištěno zpovědí, nebude již nikdy podléhat soudu a rozsudku!" (Promluvy, 50, 1)

 

sv. Augustin (†430):

„Rozum zde odpovídá čistým srdcím, jako kdyby měli omyté oko, kterým je možné spatřit, ‚co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani srdce člověka nebylo s to pojmout‘ (1Kor 2,9), a o takových zde (Pán) říká: ‚Blahoslavení čistého srdce‘ (Mt 5,8)." (O kázání Pána na Hoře, IV, 11)

 

Origenes (†253):

„Poznat Stvořitele nemůže ten, kdo se nezastavil a neočistil nejprve svoji mysl, neboť za hodné této milosti jsou uznáni lidé, kteří dosahují Boha a pohlížejí na Něho božským zrakem díky tomu, že očistili svoje srdce. To potvrzuje Spasitel: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8)." (Komentář k Janovu evangeliu, XIX, III /17/)

 

sv. Atanáš Alexandrijský (†373):

„Čistota duše ji činí schopnou nazírat v sobě samé dokonce obraz Boha, jak řekl Pán: ‚Blažení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8)." (Proti pohanům, 2)

 

Pseudo-Antonín Egyptský (5.-6. stol.):

„V duši čisté a milé Bohu rozum skutečně vidí Boha nezrozeného, neviditelného a neuchopitelného, jediného čistého pro čisté srdcem." (Filokalie, „Poučením o morálním životě a ctnostném jednání", 154)

 

Origenes (†253):

„Kromě viditelného a smyslového světa, který se skládá z nebe a země neboli z nebes a země, existuje ještě určitý jiný svět, v němž se nachází to, co je smysly nepostižitelné. A tento svět je zcela neviditelný, svět, jejž není možné vidět, svět duchovní, a jeho podoby a krásy dosáhnou ti, kteří mají čisté srdce a kteří jsou jeho nazíráním připraveni k vidění samotného Boha, je-li Bůh Podstatou, jakou lze nazírat." (Komentář k Janovu evangeliu, XIX, XXII /146/)

 

Evagrius Pontský (†399):

„Jako je bez těla nemožné zaznamenat smyslové věci, tak není možné samotné netělesné mysli vidět Beztělesného. Ne mysl jako taková totiž vidí Boha, ale mysl čistá. Je totiž řečeno: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). A všimni si, že On je prohlásil za blahoslavené nikoli s ohledem na očištění, ale s ohledem na vidění Boha, neboť čistotou je bezvášnivost (apatheia) rozumové duše, kdežto vidění Boha je skutečným poznáním jednobytné a ctihodné Trojice. Ji spatří ti, kteří zde naplnili (asketickou) praxi a skrze přikázání očistili svou duši. Prvním pak a nejpřednějším z přikázání je láska (srov. Mt 22,36nn), díky které mysl jasně uzří Pralásku." (Listy, 56, 2-3)

 

sv. Caesarius z Arles (†542):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Věčné štěstí a šťastná věčnost totiž spočívá v ustavičném vidění Boha Krista a ve chválení Jej nepřetržitým hlasem tak, aby se na nás naplnilo proroctví: ‚Boha bohů spatřím na Siónu‘ (Ž 83,8) a: ‚Blahoslavení, kteří přebývají ve tvém domě, Pane, a ustavičně tě oslavují" (Ž 83,5)." (Kázání, 50, 2)

 

sv. Augustin (†430):

„Kontemplace Boha nám byla zaslíbena jako dovršení a korunování všech našich skutků, jako věčná dokonalost štěstí. (...) Vidění (Boha) je odměnou. Kvůli této odměně jsou srdce očišťována vírou, jak je psáno: ‚očistil jejich srdce vírou‘ (Sk 15,9). Avšak toto je nevýznamnějším potvrzením, že kvůli této kontemplaci musí být očištěna srdce: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). A poněvadž v tom spočívá život věčný, proto Bůh říká v žalmu: ‚Nasytím jej dlouhým životem a ukáži mu svoje spasení‘ (Ž 90,16)." (O Trojici, I. kniha, VIII, 17 /831-832/)

 

sv. Lev Veliký (†461):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Jaká nesmírnost štěstí potká, nejmilejší, ty, které čeká taková odměna! A čeho je zapotřebí k dosažení čistého srdce? Ničeho více než se starat o ty ctnosti, o kterých jsme již hovořili. Avšak najde se tak obsáhlá mysl nebo tak odpovídající jazyk, aby pojmul štěstí z vidění Boha? A přesto k němu dojde. Jakmile lidská přirozenost bude proměněna, bude nazírat Božství, nedostupné lidskému pozemskému zraku, již ne ‚jako v zrcadle‘ nebo ‚v podobenství‘, ale ‚tváří v tvář‘ (srov. 1Kor 13,12), a bude nevýslovně šťastná, že ve věčné kontemplaci se může těšit tím, ‚co oko nevidělo a co ucho neslyšelo a co člověku ani na mysl nepřišlo‘ (1Kor 2,9). Zaslíbení takového štěstí se oprávněně dostává pouze těm, kteří mají čisté srdce. Ničemný zrak by nesnesl jas opravdového světla. Co se pro duše čisté stane rozkoší, to pro nečisté bude trestem. Střezme se tedy té temnoty, jakou nám zahaluje zrak světská marnost. Otírejme oči ducha od nejmenšího pylu nepravosti, abychom skrze jasný pohled do sebe mohli nechat vstoupit velkolepé vidění Boha!" (Promluvy, 96, 8)

 

sv. Řehoř z Nyssy († cca  394/395):

„‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha‘ (Mt 5,8). Bůh se dává vidět lidem s očištěným srdcem, ten samý Bůh, kterého, jak říká velký Jan, ‚nikdo nikdy neviděl‘ (J 1,18), což potvrzuje Pavel v povznesení mysli, když říká: ‚Jehož nikdo z lidí neviděl a ani vidět nemůže‘ (1Tim 6,16). (...) Toto zaslíbení je tak velké, že převyšuje veškeré štěstí. Po čem jiném by mohl kdo ještě toužit, když má všechno v Tom, kterého spatřil?" (Homilie o blahoslavenstvích, VI)

 

[Z uvedené literatury vybral a přeložil a úvod napsal Lukáš Drexler.]

 

Použitá literatura:

 

Související články:

Řehoř z Nyssy: Poznání Boha  
Tomáš Akvinský: Blahoslavení chudí duchem ...  
Lev Veliký: Kdo miluje tvůj zákon, těší se z jeho pokoje  
Origenes: Jak je možné poznat Boha a obdržet od něho spásu?  
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická 
Theofil Antiochijský: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha   
Irenej z Lyonu: Slávou Boží je živý člověk, životem člověka je patření na Boha  
Hans Urs von Balthasar: Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Tomáš Akvinský: Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti...  
Luboš Bližňák: Blahoslavenství jako stupně k dokonalosti člověka 
Tomáš Akvinský: Blaženost člověka spočívá v patření na Boha  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Irenej z Lyonu: Zjevení Syna se rovná poznání Otce  
René Laurentin: Temný a zároveň zářivý oblak víry  
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu  
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o kontemplaci 
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha  
R. P. Lejeune: Nazíravá modlitba
Anonym: Vzestup duše 

  

---

[1] Irenej z Lyonu: Adversus haereses, IV, 20, 7. Viz k tomu také mj.: „Duch vede člověka k Synu Božímu, Syn pak vede k Otci a Otec pak udílí neporušitelnost k životu věčnému, kterého se každému dostane viděním Boha. Jako ti, kteří vidí světlo, se nacházejí ve světle a mají účast na jeho jasu, tak ti, kteří vidí Boha, jsou v Bohu a mají účast na jeho jasu. Tento jas je pak oživuje a tak ti, kdo vidí Boha, mají účast na životu. (...) A účast na Bohu je vidění Boha a zakoušení jeho dobroty." (Adversus haereses, IV, 20, 5)