Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování

Nejsvětější Srdce Ježíšovo je znamením jeho lásky. Největším projevem lásky je darování sama sebe. Dobro je svou podstatou sdílející se, dobrota se přirozeně rozlévá. Sv. Tomáš praví: „Dobro se nejen přirozeně rozlévá, nýbrž čím je dokonalejší, s tím větší hojností a tím dokonaleji se sděluje."

Proto slunce kolem sebe šíří světlo a teplo, proto rostliny a živočichové, když dospějí, dávají život druhé rostlině a druhému živočichu, proto velký umělec pojme a vytvoří veledílo a vědec se sdílí o své názory a objevy a dává žákům svého ducha, proto nakonec ctnostný člověk strhuje k ctnosti a apoštol, jenž má svatou vášeň dobra, dává duším to, co má sám nejlepšího, aby je přivedl k Bohu.

Mocí téže zásady bylo vhodné, praví sv. Tomáš, aby se Bůh nespokojil s tím, že nás stvořil, že nám dal bytí, život, rozum, posvěcující milost, účast na své přirozenosti, nýbrž aby se nám dal v osobě vtěleného Slova. I po pádu prvního člověka nás Bůh mohl pozvednout jiným způsobem, tím, že by nám poslal například nějakého proroka, jenž by nám oznámil podmínky nutné k odpuštění. Avšak on učinil nekonečně více - chtěl nám dát svého vlastního Syna jako Vykupitele: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna." (Jan 3,16)

Kněžské Srdce Ježíšovo a jeho darování na Kalvárii

Kristus sám řekl: „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo dá svůj život za své přátele." (Jan 15,13) A svatý Pavel v listu Židům píše: „Kristus praví, přicházeje na svět: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo, oběti zápalné a oběti za hřích se ti nelíbily. Tu jsem řekl: Hle, přicházím, Bože, abych vykonal tvou vůli." (Žid 10,5-7)

Při dokonalé oběti, kterou Spasitel, Kněz věčný, měl přinést, nemohlo být obětním darem nic jiného než on sám. To, co přináší v oběť, je on sám, jeho ukřižované tělo, jeho drahocenná krev, prolitá až do poslední kapky, celé jeho zmučené a nakonec kopím probodené srdce.

Jak po sv. Augustinovi ukazuje sv. Albert Veliký a sv. Tomáš, kněžství a oběť jsou tím dokonalejší,

1. čím kněz, prostředník mezi Bohem a lidmi, je úžeji spojen s Bohem a s lidem, za nějž má přinášet oběť klanění, prosby, zadostičinění a díkůčinění,

2. čím je obětní dar čistší, vzácnější a dokonaleji stráven,

3. čím více je kněz spojen s obětí, protože vnější zničení a obětování je pouze znamením vnitřního zničení a obětování knězova srdce, jež musí být skutečné, uvědomělé a hluboké, jak se sluší na největší úkon ctnosti nábožnosti, vnuknutý láskou Boží.

Ježíš Kristus, kněz od věčnosti a všeobecný prostředník, je svatost sama. Jeho lidství je podstatným a vrozeným způsobem posvěceno osobním spojením se Slovem a úkony jeho svaté duše mají boholidskou cenu, protože vycházejí z osoby Slova; proto měly zde na zemi záslužnou a odčiňující cenu, vnitřně a naprosto nekonečnou. Jeho kněžské Srdce by nedovedlo být úžeji spojeno s Bohem než ve skutečnosti je, ani z druhé strany úžeji spojeno s lidmi, neboť Ježíš je hlavou mystického těla, jehož my jsme údy: „Kristus je hlavou církve, svého těla, jehož je Spasitelem." (Ef 5,23)

Kněžské Srdce Ježíšovo se na Kalvárii darovalo způsobem nejdokonalejším a nejintimnějším, jak samo oznámilo: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej zase přijal. Nikdo ho ode mne neodnímá, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dát a mám moc jej zase přijmout. Tento příkaz jsem dostal od svého Otce." (Jan 10,17-18)

Přečistý obětní dar, přinesený na kříži Ježíšem Kristem, je on sám, je to jeho ukřižované tělo, jeho prolitá krev, jeho rozdrásané Srdce. Ježíš je obětním darem i vzhledem k duši, kterou chce zcela vydat bolesti a kterou noří v naprostou odevzdanost: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!" (Mk 15,34)

To je úplné obětování Beránka Božího, jenž snímá hříchy světa. Spojení kněze a obětního daru nemohlo být užší a pouto mezi obětí vnitřní a obětí vnější nemohlo být těsnější. Jestliže svatý Pavel řekl: „Sám sebe vydám za vaše duše, abych, i když vás miluji více, byl méně milován" (2Kor 12,15), co bychom měli říci o Ježíši Kristu, jenž prolil za nás všechnu svou krev v getsemanské zahradě, při bičování, při korunování trním a na kříži!

Kristovo kněžské Srdce tuto drahocennou krev dalo velkomyslně pro naši spásu, jak píše sv. Pavel Židům: „Nikoliv skrze krev kozlů nebo telat, nýbrž skrze svou vlastní krev vešel Ježíš Kristus jednou provždy do velesvatyně, aby zjednal věčné vykoupení." (Žid 9,12) Jak překrásně to vyjadřuje liturgie, jež nás dokonale připravuje ke kontemplaci tohoto tajemství: „Kdokoliv vykoupe svůj šat v této krvi, očistí jeho skvrny a dá mu purpurový lesk, jímž se stane podobným téměř andělům a milým Králi... Vykoupil jsi nás, Pane, svou krví a učinil jsi z nás království našeho Boha." (Na svátek Drahocenné Krve Páně.)

Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho darování v ustanovení Nejsvětější svátosti

Jako Bůh Otec dává celou svou podstatu ve věčném plození Slova a vydechování Ducha svatého, jako se Bůh chtěl dát osobně ve vtělení Slova, tak se Ježíš chtěl dát osobně v eucharistii. A jeho kněžské Srdce se nazývá eucharistickým hlavně proto, že nám dalo eucharistii, tak jako čistý vzduch se nazývá zdravým, protože dává zdraví.

Ježíš Kristus se mohl spokojit s tím, že by ustanovil svátostné znamení milosti jako křest a biřmování; on nám však chtěl dát svátost, která obsahuje nejen milost, nýbrž samotného Původce milosti.

Poněvadž eucharistie je nejdokonalejší svátostí, vyšší než samo kněžské svěcení, výraz Eucharistické Srdce převyšuje výraz Srdce kněžské. Tento druhý je obsažen v předešlém, neboť Ježíš, když nám dával eucharistii, ustanovil kněžství. Ostatně kněžským srdcem je možné nazývat i srdce služebníka Ježíše Krista, jako např. mluvíme o kněžském srdci arského faráře, kdežto výraz eucharistické Srdce bychom nemohli užít o nikom jiném, než o Srdci, jež nám dalo eucharistii.

V okamžiku, kdy nás měl zbavit své viditelné přítomnosti, Ježíš Kristus chtěl u nás zůstat osobně pod eucharistickou rouškou. Ve své lásce se k nám nemohl více naklonit, k nám nejmenším, nejchudším, nejopuštěnějším, nemohl se s námi už více spojit a dokonaleji se dát každému z nás. Jeho eucharistické Srdce nám dalo skutečnou přítomnost jeho těla, jeho krve, jeho duše a jeho božství. Všude na zemi, kde je na oltáři posvěcená hostie, zůstává s námi milý společník našeho vyhnanství. Je v každém svatostánku a trpělivě na nás čeká, chce nás vyslyšet, touží, abychom se k němu modlili.

Eucharistické Srdce Ježíšovo nám dalo eucharistii jako oběť, aby se na našich oltářích v podstatě opakovala[1] oběť kříže až do konce světa a aby se nám přivlastňovaly její plody. A při mši svaté se za nás neustále obětuje[2] Ježíš Kristus, jenž je hlavním Knězem. „Kristus stále žije, aby se za nás přimlouval," praví sv. Pavel (Žid 7,25). Činí to především při mši svaté, kde podle tridentského koncilu je týž kněz, jenž se za nás obětuje prostřednictvím svých služebníků nekrvavým způsobem, který se krvavým způsobem obětoval na kříži.

Toto vnitřní obětování, které neustále žije v Srdci Kristově, je jakoby duší nejsvětější oběti mše svaté a dává jí nekonečnou cenu. Ježíš Kristus takto neustále obětuje svému Otci naše klanění, prosby, zadostičinění a díkůčinění. Avšak je třeba mít na mysli především to, že je to vždy týž obětní dar, jenž je obětován, tělo Spasitelovo, jež bylo ukřižováno, a jeho drahocenná krev je svátostně prolita na oltáři, aby neustále smazávala hříchy světa.

Eucharistické Srdce Ježíšovo tím, že nám dalo eucharistii jako oběť, nám dalo také kněžství. Když Ježíš řekl apoštolům: „Pojďte za mnou a já z vás učiním rybáře duší" (Mt 4,19), „nevyvolili jste vy mne, nýbrž já jsem vyvolil vás, abyste šli a přinesli užitek, a aby váš užitek zůstával" (Jan 15,16), dal jim při poslední večeři moc proměňovat, aby tím neustále obnovovali svátost lásky. Eucharistie jako svátost a jako oběť nemůže trvat neustále bez kněžství a proto Spasitelova milost během věků už téměř po dva tisíce let dává vyklíčit a rozvinout se kněžským povoláním. A tak tomu bude až do skonání světa.

Eucharistické Srdce Ježíšovo se nám nakonec dává ve svatém příjímání. Spasitel se nám dává za pokrm, ne abychom ho proměnili v sebe, nýbrž abychom se stávali stále podobnější jemu, abychom byli stále více oživováni jím, přivtělováni k němu. Jednou řekl svaté Kateřině Sienské: „Já si vezmu tvé srdce a dám ti své." To bylo viditelné označení toho, co se děje duchovně ve vroucím svatém přijímání, v němž naše srdce umírá své malosti, svému egoismu, své sebelásce, aby se rozšířilo a stalo podobným Srdci Kristovu čistotou, silou a velkomyslností. Jindy zase Spasitel udělil téže světici milost pít dlouhými doušky z rány jeho Srdce: opět symbol vroucího svatého přijímání, při němž se duše duchovně napájí v Srdci Ježíšově, výhni nových milostí, sladkém útočišti skrytého života, učiteli tajemství sjednocení s Bohem, Srdci toho, jenž spí, ale který bdí neustále.

Svatý Pavel praví (1Kor 10,16): „Zdali kalich požehnání, který žehnáme, není společenstvím krve Kristovy?" A jak poznamenává svatý Tomáš, kněz při mši svaté, když přijímá drahocennou krev, přijímá za sebe i za věřící.

Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho každodenní a neustálé darování

Konečně Ježíš nám dává každodenně eucharistii jako svátost a jako oběť. Neustále, v každém okamžiku je na povrchu země sloužena jedna z četných mší svatých, všude, kde svítí slunce. Je to neustálý projev milosrdné lásky Kristovy, která odpovídá na všechny duchovní potřeby každé doby a každé duše. „Kristus," praví sv. Pavel v listu Efezským, „miloval církev a vydal za ni sebe sama, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí a slovem, aby sám sobě představil církev jako slavnou, jako takovou, která by neměla poskvrny ani vrásky, nýbrž aby byla svatá a bezúhonná." (Ef 5,26)

Proto jí zvláště ve mši svaté a svatém přijímání uděluje milosti, které potřebuje v různých okamžicích své historie. Mše svatá byla ohništěm vždy nových milostí v katakombách, později za vpádu barbarů či v různých dobách středověku, a tím je i dnes, aby nám dala sílu k odporu proti velkým nebezpečím. Přes smutné okamžiky současné doby můžeme pozorovat, že i duchovní život se utěšeně rozvíjí, často tam, kde bychom to čekali nejméně.

Všechny tyto milosti nám přicházejí z eucharistického Srdce Ježíšova, které nám dalo mši svatou a svaté přijímání, jež nám dává každý den svou krev, svátostně prolévanou na oltáři. To právě pochopil Charles de Foucauld, jenž se modlil za obrácení muslimských krajů. A to také dnes chápou duše, které se celým srdcem modlí nebo dávají sloužit mše svaté za obrácení Ruska. Jediná kapka drahocenné Spasitelovy krve může znovuzrodit všechny nešťastné nevěřící, kteří bloudí stále víc a více a uvádějí do záhuby i jiné.

Na to se jistě dost nemyslí. Úcta k předrahé Spasitelově krvi a hluboká bolest při pohledu, jak stéká na vzpurné duše, mohou mnoho přispět k naklonění eucharistického Srdce Ježíšova k jeho ubohým hříšníkům, ano, k jeho ubohým hříšníkům. Jsou opravdu jeho. A apoštolové, jako svatý Pavel, svatý František, svatý Dominik, svatá Kateřina Sienská a tolik jiných, milovali svého Spasitele natolik, že s ním bojovali za spásu duší.

Když myslíme na Kristovu lásku k nám, měli bychom umírat bolestí při pohledu, jak se duše vzdalují od jeho Srdce, od pramene jeho drahocenné krve. Vždyť on ji prolil za všechny, ať jsou jakkoliv vzdáleni, i za bolševiky, kteří se rouhají a chtějí všude smazat jeho jméno. Kéž na ně Pán při mši svaté vyleje znovu krev svého Srdce a všech svých ran, vždyť nechce smrt hříšníka.

Z toho vyplývá pro praktický život, že eucharistické Srdce Ježíšovo není nikterak předmětem prostoduché zbožnosti, nýbrž vznešeným příkladem dokonalého darování sebe sama, darování, které by v našem životě mělo být velkodušnějším každým dnem. Pro kněze by mělo každé proměňování při mši svaté znamenat pokrok v duchu víry, důvěry a lásky k Bohu a k duším. A pro věřící by každé svaté přijímání mělo být podstatně vroucnější než předešlé, protože každé v nás musí rozmnožit lásku, dokonaleji připodobnit naše srdce Srdci Páně a připravit nás, abychom jej dalšího dne přijali lépe.

Eucharistické Srdce Ježíšovo je často srdcem pohrdaným, opuštěným, zapomínaným, zneuctěným, a přece je to srdce, které miluje naše srdce, Srdce tiché, chtějící mluvit k našim duším, aby je naučilo znát cenu skrytého života a cenu darování sebe, velkodušnějšího každým dnem.

Slovo se stalo tělem, přišlo mezi své a svoji ho nepřijali. Blahoslavení jsou ti, kdo přijímají vše, co jim jeho milosrdná Láska chce dát a kteří svým odporem nekladou překážky milostem, jimiž by osvěcovali jiné, méně omilostněné! Blahoslavení, kdo se po příkladu Pána každým dnem dávají velkodušněji skrze něho, v něm a s ním!

Jestliže je uprostřed nevěřících, i sebevíce vzdálených od víry, jediná duše ve stavu milosti, opravdu horlivá a nenáročná, jak byla duše otce Charlese de Foucaulda, duše, která přijímá vše, co jí chce eucharistické Srdce Kristovo dát, je nemožné, aby ihned nebo později nepřecházelo něco z jasu této duše na zbloudilé. Je nemožné, aby drahocenná krev jistým způsobem nestékala při mši svaté a neobmyla dnes nebo zítra alespoň v okamžiku smrti ony pobloudilé, kteří neodporují Božím vnuknutím, milostem, které je připraví k obrácení.

(Reginald Garrigou-Lagrange: Le Cour Eucharistique de Jésus et le don parfait de lui-meme, in: Vie Spirituelle, č. 29, 1931, s. 225-237. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1932. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.) 

Od téhož autora:

Druhé obrácení 
Ve škole Panny Marie
Trojí období duchovního života 

Související články:

Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o Eucharistii  
David z Augsburgu: Srdce Kristovo pramenem živoucí krve  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici 
Jan Evangelista Urban: Jediná Boha hodná oběť: Kristus na Kříži, Kristus v eucharistii  
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce  
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy? 
 Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): O kněžství (De Sacerdotio) 
Jan Lipšanský: Postava kněze (faráře) v českém filmu 
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina 
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha 
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno 
Markéta Marie Alacoque: Chtěla jsem jen a jen kříž 
Max Thurian: Služebníci jediného kněžství Kristova 
Lukáš Drexler: Musí být biskup skutečně ženatý? 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy 
Francisco Fernández-Carvajal: Pane, očisti mě... 
Michal Altrichter: Hlas ticha Volajícího na poušti 
Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista 
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj 
Juliana z Norwiche: Ježíš, naše pravá Matka 
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce 
Veronika Giuliani: O ranách Pána Ježíše 
Antoine-Marie Chévrier: Kněz obětník
Bonaventura: O Božském Srdci Páně
Jean Galot: Dar Syna je Darem Otce 
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky 
Eucharistie - dar ukřižované Lásky 
Lukáš Drexler: Rány Kristovy
Karel Říha: "Tajemství víry"
Dobrotivý Pelikáne
Kdo jsi, Bože? 
Litanie

Poznámky:

[1] Ve smyslu „zpřítomňovala" jedna jediná Kristova oběť, viz v násl. odstavci. Pozn. RTh.

[2] Tzn. že se zpřítomňuje ona jediná, věčná oběť Ježíše Krista, viz v násl. odstavci. Pozn. RTh.