Katolická církev učí, že v Ježíši jsou dvě přirozenosti: božská a lidská, a že obě jsou podstatně spojeny v osobě Slova, Božího Syna. Toto spojení nazýváme hypostatickým spojením. Toto spojení není smíšením ani zničením obou přirozeností, nýbrž jejich spojením ve Slově v jednu samostatnou bytost, v jedné osobě.

Mnoho stvořených věcí nám může být obrazem spojení různých přirozeností v osobní jednotě. Jsou totiž podstaty, jež samostatně tvoří svou jednotu. Jiné pak podstaty se nám však jeví jako neschopné být sebou, čím jsou. Potřebují k tomu spojení s jiným. Poslední platí o oku, ruce atd. Nejsou to samostatné podstaty, nýbrž spíše části podstaty. Člověk je však skutečnou, dokonalou podstatou v řádu podstaty; může sám jako podstata existovat. Taková samostatná podstata se u člověka nazývá osobou.

Osoba je tudíž samostatnou podstatou, jež může podle sv. Tomáše existovat sama. Náleží se rozlišovat jednotu přirozenosti a samostatného bytí. Duše a tělo dávají jednu přirozenost a toto spojení dává ve skutečnosti bytost samostatnou a individuální, osobu (je o sobě), člověka.

Jednota přirozeností vyplývá z prvků, jež tvoří podstatu bytosti. Člověk je podstatně složen z uspořádaného těla a z duše. Změnění, zničení jednoho prvku působí, že neexistuje již ČLOVĚK, nýbrž mrtvola a duše. Tato jednota není nijak závislá na skutečné existenci. V našem pojmu vždy zůstane v pojmu lidské přirozenosti duše a tělo. Tuto přirozenost definujeme, neohlížejíce se na existenci.

Jednota samostatného bytí však nutně žádá existenci. Existence patří k pojmu samostatného bytí. Samostatnost je v řádu skutečna. Dává JEJÍ podstatě způsob bytí, to je být o sobě. Proto bytí a samostatnost jsou těsně spojeny.

Bylo nutné zhuštěně podat tyto metafyzické pojmy, abychom mohli do jisté míry OSVĚTLIT (ne vysvětlit!) tajemství osobního spojení. Je ovšem nutné si připomenout, že se při OSVĚTLOVÁNÍ tajemství můžeme o tyto pojmy opřít pouze OBDOBNOSTÍ (tj. analogií - pozn. RTh.).

Tělo a duše se v nás spojují v jednu samostatnou bytost, v osobu. OBDOBNĚ (tj. analogicky - pozn. RTh) je v Kristu spojena božská a lidská přirozenost v jednu samostatnou bytost, pod jednou osobou, Slovem. Avšak zatímco u nás tělo a duše, protože podstaty neúplné v řádu samostatnosti lidské osoby, vyžadují spojení podstatné před spojením osobnostním, v Kristu i božství i lidství jsou dvě přirozenosti dokonalé o sobě, které zůstanou rozlišeny, i když jsou spojeny v osobě. Kristova lidská přirozenost má všechny patřičné dokonalosti. Mohla by sama o sobě existovat, pojí se však s božskou přirozeností v jedné osobě, ve Slově. Mezi Slovem a jeho božskou přirozeností je ovšem dokonalá totožnost, božská přirozenost Slova neztrácí svou osobnost spojením s lidskou přirozeností. Tímto spojením však je Slovo nejen v božské, nýbrž i v lidské přirozenosti. Podotýkám však, že lidská duše není před tělem, avšak Slovo bylo věčně ve své božské přirozenosti a s lidskou přirozeností se spojilo v lůně přesvaté Panny a Matky.

Nejlépe se tu ještě hodí přirovnání, jež často podává sv. Tomáš, totiž spojení našeho těla a duše při vzkříšení v poslední den. Tehdy bude duše, a ta dá tělu samostatnost a osobně se s ním spojí. Ovšem zase to není přirovnání, které by se naprosto přesně krylo, protože tělo a duše se spojí v JEDNU přirozenost narozdíl od dvou přirozeností v Kristu.

Tedy božství a lidství se v Kristu spojuje v osobě Slova. Jako je v nás tělo spojeno s duší a tak tvoří jednu samostatnou lidskou bytost, tak je v Kristu spojena lidská přirozenost s božskou v jednu osobnostní bytost zároveň lidskou i božskou.

*

Avšak toto spojení není případkové, nýbrž podstatné. Lidská přirozenost musí být podstatně spojena s božským Slovem. Tato lidská přirozenost je též podstatně složena z těla a duše. Případkové spojení působí jen nějaký vzájemný vztah, nechávajíc jinak spojené prvky samostatnými. Toto spojení chtěl najít v Kristu Nestorius, jenž byl několikrát odsouzen církví a jejími sněmy. Podstatné spojení znamená, že lidská přirozenost je účastna při ustavení samostatné osoby v Ježíši Kristu. Nestačí tudíž jen přisuzovat lidskou přirozenost Kristu, jako přisuzujeme podstatě případek, čili Slovo dává samostatné bytí své božské i lidské přirozenosti spojeným v sobě. Protože osoba je pak určena svou přirozeností, v níž je, proto je Kristus pravým Bohem svou božskou přirozeností a pravým člověkem přirozeností lidskou. Vtělené Slovo je jedinou bytostí, zároveň božskou i lidskou, je Bohem, jenž se stal člověkem, čili je Bohočlověkem. Tímto spojením se však ve Slově nestala nějaká změna. Bůh je nezměnitelný. Boží dílo mění tvora na Boha. Podstatným spojením je lidská přirozenost přitažena k Bohu, podrobena Slovu.

*

Důsledky této nauky o Vtělení:

V Kristu jsou dvě přirozenosti, spojené v jedné osobě, a proto můžeme Kristu přisuzovat vlastnosti obou přirozeností; proto můžeme říci, že Kristus je věčný, ale též, že byl smrtelný a podobně.

Jisté vlastnosti však patří přímo jeho osobnosti, protože z ní pocházejí. Protože je Kristus OSOBNĚ Slovem, proto je jako SLOVO jednorozeným Synem, věčně tím plozeným. Proto mu patří synovství ve vlastním smyslu. Toto synovství je přívlastkem jeho osoby a ne přirozenosti. Proto všude, kde nacházíme osobu Kristovu, nacházíme jeho synovství. Protože však Kristus jako člověk je osobou Slova v lidské přirozenosti, můžeme říci, že Kristus-člověk je skutečně a vpravdě Synem Božím. Stačí, když si uvědomíme, že toto synovství nemá ze zplození v lůně panenské Matky, nýbrž z věčného Zplození v Otci.

Tak přicházíme k závěru, že tajemství Vtělení vyvrcholuje v tom, že člověk je Jednorozeným Synem Božím. V tomto Slově je nejvyšší důstojnost, jíž se dostalo člověku, když Slovo přijalo lidskou přirozenost.

Ohledně činnosti božské či lidské v Kristu:

K činnosti je třeba bytí. Vlastním způsobem však jsou jen podstaty, jež proto musejí SAMOSTATNĚ BÝT. Vlastním způsobem koná něco jen to, co vlastním způsobem samostatně existuje. Tato samostatnost není sice zdrojem vlastní činnosti, je však její podmínkou. Prvním zdrojem činnosti je totiž přirozenost. Přirozenost pak určuje samostatnou osobnost. Jestliže tedy přirozenost určuje osobnost, určuje též činnost. Přirozenost působí, že její uskutečnění v osobě je TAKOVÉ a že TAKTO jedná. Ohledně činnosti je přirozenost jejím skutečným zdrojem. Jí osoba jedná.

Lidská přirozenost v Kristu nemá samostatné bytí. Slovo JE v ní. Lidská přirozenost se tím ovšem v SOBĚ nemění. V Kristu je tudíž jedno bytí. Protože však jeho lidská přirozenost je dokonalou, má všechny mohutnosti a schopnosti, jež prýští z této přirozenosti. K této činnosti je sice třeba přirozenosti, aby jí bylo dáno bytí osobou, nicméně vsak ony schopnosti jsou v lidské přirozenosti a patří jí vlastním způsobem. Kristus má tudíž dvojí mohutnosti podle dvojí přirozenosti. Proto je v Kristu dvojí činnost: božská a lidská. Tím však nepopíráme jednotnost Kristovy metafyzické osobnosti. Slovo poznává a chce buď lidskou nebo božskou přirozeností. Mimo ně nejedná, neboť je prostě zdrojem jejich bytí, zdrojem jejich jednotného bytí. Když Kristus jedná, tak jedná Bohočlověk. Avšak když Kristus jedná jako člověk, jedná zároveň jako pravý, dokonalý člověk. Má dokonalý rozum a vůli.

Proto konečně přicházíme k závěru, že Kristus jako člověk a pro svou lidskou přirozenost je před Bohem ve vztahu závislosti, poddanosti, obdobně jako jiný tvor. Vyznání víry sv. Athanáše o Kristu praví: „Rovný Otci pro své božství, nižší Otci pro své lidství." Proto se Kristus modlí k Otci, klaní se mu. Tajemství lásky v hlubokém tajemství Vtělení. Na tom staví nauka o Kristových zásluhách, o celém jeho vykupitelském díle. Protože je člověkem, může se zničit před Otcem, může k nesmírné Velebnosti vysílat své prosby, své klanění. Protože je ale zároveň Synem Božím, jeho modlitba je nutně vyslyšena a přijata.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1929. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.) 

Související články: 

Proč se Bůh vtělil
Marian Zawada: Rodinnost Boha  
František Saleský: List o narození Páně  
Augustin: Proč se Kristus narodil z ženy  
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Řehoř Naziánský: O podivuhodné výměně 
Řehoř Veliký: Ten, který je věčný, se ukázal v čase   
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431)
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 2/6
Roberto Zavalloni: Učení sv. Antonína Paduánského o Marii 3/6
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Maxim Turínský: Kristus napravuje Adamovy cesty od samého počátku  
Aelred z Rievaulx: Narodil se tělesně, abychom se my narodili duchovně  
Lev Veliký: Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus  
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie  
Anděla z Foligna: Kráčím od Tvého lidství ke Tvému Božství a od Tvého Božství ke Tvému lidství  
Lukáš Drexler: "Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie  
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou 
Hilarius z Poitiers: Vtělení Boha Slova je zárukou naší nesmrtelnosti  
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka 
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky  
Didymos Alexandrijský (Slepý): Panenské narození Ježíše 
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží  
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté 
Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát 
Wincenty Granat: Boží mateřství Panny Marie 
Józef Naumowicz: Stát se "domem chleba" 
Atanáš Alexandrijský O vtělení Slova 
René Laurentin: Maria, naše Matka