Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Patrologie a patristika

Patrologie a patristika

Josef Novák, 28.3. 2011

Co je to patrologie? Jaký je rozdíl mezi patrologií a patristikou? Co nám dnes můžou říci díla církevních otců a starověkých spisovatelů? Leccos napoví stručný úvod do patrologie a patristiky včetně mnoha ukázek z děl církevních otců a starověkých křesťanských spisovatelů.

  

Patrologie a patristika

Pojem a úkol patrologie

Známe okřídlenou větu „Již staří Řekové a Římané říkali". Vyslovujeme-li tuto větu, chceme tím říci, že je nám známa doba i názory, ve kterých určitý výrok a názor vznikl, ale také že to, co tvrdíme, není nic nového. V obměněném smyslu to je možné říci o životě církve. Během těch téměř 2 000 let života církve se vyskytují a budou vyskytovat rozličné názory na některé pravdy. Mimoděk se tu vynoří otázka: Přináší takový názor něco nového, či je to jen obal, ukrývající starou myšlenku nebo názor? Je to, k čemu se hlásíme, co vyznáváme, čemu věříme, skutečně tím, co svěřil Kristus svým vyslancům a čemu církev učí a věří? Máme-li se správně orientovat, musíme znát dobu i prameny.

Toto poznání nám zprostředkovávají památky, zachycující život církve od samých počátků, z nichž nejdůležitější jsou památky písemné. Poznání pak dává jistotu správně se orientovat při vznikajících, mnohdy protichůdných, ale často i lákavých názorech a myšlenkách.

cirkevni-otcove-vyrez-001-men.jpg

S poznáním literárních křesťanských památek nás seznamuje patrologie. Je to teologická nauka, která všechny spisovatele křesťanského starověku bere za svědky pro křesťanské učení a pojednává o nich podle metodických zásad historické vědy. Jejím úkolem je seznámit nás se starokřesťanskými spisovateli, poznat jejich názory i vliv na křesťanské učení a život z víry.

Výraz „patrologie" použil poprvé luteránský teolog Ioannes Gerhard ve svém spisu Patrologia z r. 1653. Až do 19. stol. byla tímto výrazem označována křesťanská teologická literatura až do středověku, respektive až do reformace. Když se však pokřesťanštění řeckořímského světa začalo chápat jako zvláštní časový úsek, omezoval se obsah patrologie na tuto dobu. Pro řeckou církev končí tato doba smrtí sv. Jana Damašského (+ před r. 754), pro latinskou církev smrtí sv. Isidora Sevillského (+636). Zájem patrologie se neobrací jen ke spisům pravověrných spisovatelů, nýbrž i ke spisům spisovatelů mimocírkevních. Důvod je jasný. Mezi autory církevními a mimocírkevními - heretiky, jak je nazývá starokřesťanská doba, byl nejen úzký vzájemný kulturní a literární vztah, ale především církevní spisovatelé ve svém vědeckém chápání a řešení problému byli druhou stranou silně ovlivňováni v tom smyslu, že byli vyprovokováni vyslovit svůj názor, který by jinak třeba ani nevyslovili.

 

Patristika

Místo jména patrologie bývá často používáno jméno patristika. To však má oproti patrologii užší obsah. Patristikou je od 17. stol. označováno učení otců - teologie otců, narozdíl od teologie biblické, scholastické či spekulativní. Ona dodává důkazy tradice (výroky otců, koncilů, liturgické texty) pro dogmatiku a morálku a osvětluje jimi dogmata, závazná pro Boží lid.

 

Církevní otcové

Jméno „patrologie", „patristika" je odvozeno od latinského slova „pater" - „otec". Otcem nazýval starověk učitele a ukazuje to na hezký vztah žáka k učiteli. Ve Starém zákoně např. byli žáci proroků zváni syny proroků. Rabíni, kteří vyučovali Tóře, byli považováni za otce svých žáků. Tento titul dával křesťanský starověk zprvu biskupům, protože oni zprostředkovávali duchovní život („I kdybyste měli vychovatelů v augustinus-006.jpgKristu na tisíce, přece nemáte mnoho otců. Vždyť v Kristu Ježíši jsem vás skrze evangelium zplodil já," píše sv. Pavel Korinťanům v 1Kor 4,15), navíc ještě byli svědky Kristova učení. Sv. Augustin poprvé použil tento titul i pro sv. Jeronýma, který byl jen knězem. Autorita církevních otců byla velká, takže na efezském koncilu (r. 431) výroky otců ovlivnili koncilní rozhodnutí. Když se okruh svědků víry rozšířil i na ty, kteří nebyli biskupy, ale byli významnými církevními učiteli, dostávalo se tohoto titulu jen těm, u nichž bylo prokázáno pravověří a svatý život, kteří byli celou církví za takové uznání a museli patřit do křesťanského starověku. Autorita církevních otců v katolické církvi nespočívá pouze v jejich literárním významu, ale především v tom, že byli nositeli tradice jako pramene víry. Při tom je třeba mít stále na paměti, že žádný jednotlivý církevní otec sám o sobě není neomylný (výjimku činí papež, učí-li ex cathedra nebo pokud jednotlivé věty jeho spisů byly schváleny všeobecným koncilem ve spojení s papežem). Teprve jednomyslný souhlas všech otců platí za normu učení víry. Příklad sv. Augustina nám ukazuje, že se jednotliví otcové ve snaze o větší jasnost často sami opravovali. „Hlasy otců nutno vážit, ne sčítat," je názor tohoto světce (Contra Julianum, II,10,35).

Církevní otcové vedle svého církevního významu zaujímají význačné postavení i v řeckořímských dějinách literatury. Oni byli a jsou posledními zástupci antiky, a v jejich literárních pracích se obráží i život prostředí, ve kterém žili. Vyškoleni učiteli klasického starověku dali své pero a nadání do služeb křesťanské myšlenky. Nechtějí však být pouhými literáty, nýbrž zvěstovateli křesťanské nauky a způsobu života.

 

Dějiny patrologie

Počátky patrologie je možné spatřovat již u Eusebia. Ve svých církevních dějinách nezapisuje jen historické události, ale zmiňuje se též o velkých učitelích církve a herezích. Tím, že zaznamenal dnes již ztracené úryvky některých autorů a tituly spisů, jsou tyto jeho záznamy nedocenitelnou pomůckou pro další hledání ztracených spisů. Soustavnější práci nám však zanechal sv. Jeroným. R. 392 v Betlémě vydal katalog křesťanských spisovatelů až do své doby pod názvem O slavných mužích o 135 kapitolách (De viris illustribus). Pokračovateli byli marseillský kněz Gennadius (kolem r. 480), sv. Isidor Sevillský (+ 636) a Ildefons z Toleda (+ 667). Ve východní řecké církvi vydal cařihradský patriarcha Fotius (+ 890) seznam spisů pod názvem Myriobiblion, častěji uváděný pod názvem Photii bibliotheca. Fotiova práce nejen ukazuje na jeho velkou znalost a sečtělost literatury, ale je též cenná tím, že obsahuje poznámky a výpisy i z velmi málo známých, dnes již ztracených spisů. Pak zájem o toto odvětví opadl.

V 16. a 17. století došlo k oživení zájmu o patrologii. V té době došlo k prvním větším vydáním spisů otců s hodnotnými úvody a kritickým aparátem zásluhou sv. Bellarmina (De scriptoribus ecclesiasticis liber unus, 1613), Ceilliera (Histoire génerale des auteurs sacres et ecclesiastiques, 1729/63) a Tillemonta, jehož 16 svazková sbírka vědecky propracovaných biografií (Memoires pour servir a l'histoire ecclesiastique de six premiers siècles, 1693) je ke studiu ještě dnes nepostradatelná.

j-p-migne-men-2.jpgDoba 19. století se svými objevy ztracených děl v knihovnách starých klášterů starověku syrské, arménské, gruzínské a koptické jazykové sféry přinesla patrologii nové podněty. Ve 20. stol. obohatily naše poznání nálezy známých, ale i neznámých nebo ztracených prací starokřesťanské literatury zpřístupněné klášterní knihovny a zvláště pak nálezy papyrů (Chester Beaty, papyry Bodmer - úplný text Melitonova Velikonočního kázání z konce 2. stol.).

Vydáním spisů sv. otců začali v 16. století v Paříži Robert a Henricus Stephanové a v Basileji bratří Frobeniové, s nimiž spolupracoval i Erasmus Rotterdamský. Ještě dnes svou precizností nejsou předstižena vydání francouzské benediktinské kongregace sv. Maura, maurinů, na nichž spolupracovali významní teologové jako Mabillon, Maran, Montfaucon a Ruinard. Během 17. a 18. stol. uveřejnili mnoho textů z otců. Jejich vydání řeckých textů mají i latinský překlad. Největší sbírku patristických textů pořídil v Paříži Jacques Paul Migne (+ 1875). Tato sbírka je rozdělena na 2 řady: latinskou a řeckou. Latinská, sahající až do r. 1216, obsahuje 221 svazků; řecká s latinským překladem, sahající do r. 1439, má 161 svazků. Z větších vydání otců si zaslouží zmínky vydání Vídeňské Akademie věd (1866) Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (CSEL), z nových pařížské Sources Chrétiennes (SC) vedené H. de Lubacem a J. Danielou a italské Corona Patrum salesiana.

 

Patrologie v české a slovenské oblasti (dodatek redakce Revue Theofil)

V českém prostředí je systematický zájem o patristiku znatelný již v průběhu 19. století, kdy postupně vychází překlady apoštolských otců (v překladu F. Sušila r. 1837) a některých starověkých autorů knižně (sv. Justin v překladu F. Sušila r. 1874, sv. Irenej v překladu F. Desoldy r. 1876, Makarius Egyptský v překladu J. Vlčka r. 1878, sv. Cyril Jeruzalémský v překladu J.L. Sýkory r. 1892, dále několik překladů sv. Augustina ad.) i časopisecky (mnohé překlady v časopisech Blahověst /1844-1907/ a Časopis katolického duchovenstva /1828-1948/, v němž vychází i četné patrologické studie), a dále pokračuje i v první polovině 20. století (knižní překlady sv. Augustina, sv. Ambrože, sv. Řehoře Velikého, sv. Jeronýma, sv. Cypriána, sv. Atanáše Alexandrijského ad. a drobné ukázky či populární studie např. v dominikánské revui pro duchovní život Na hlubinu /1926-1948/). Kromě překladů se také objevuje dodnes známá patrologická příručka Josefa Samsoura Základy patrologie se zvláštním zřetelem k dějinám dogmat z roku 1908 nebo o pár let dříve populární, věroučně uspořádaná antologie výroků církevních otců od A.A. Řeháka Patristická encyklopedie aneb sklad učení katolického, ze svatých a jiných katolických výčetníků snešený a sestavený z roku 1851.

samsour-josef-vyrez-upr.jpgJe jasné, že tyto četné snahy o zpřístupňování bohatství církevních otců byly výrazně utlumeny po roce 1948, a to vlastně téměř na celou dobu „vlády jedné strany". Během doby totality tak bylo k dispozici minimum nových patrologických a patristických publikací. Velkou službu prokázala skripta evangelického autora Vratislava Šmelhause Řecká patrologie (Praha 1972) a zejména tzv. Patristické čítanky katolického kněze Josefa Nováka z 80. let, jichž vyšlo celkem 9 svazků (jedna antologie patristických textů /viz níže/ a dále překlady apoštolských otců /2 svazky/, Tertulliana, sv. Augustina a tři svazky církevních historiků: Eusebia Pamphili, Socrata Scholastica a Evagria Scholastica). Mimo to byly k dispozici, ač pro laiky hůře dostupné, vybrané četné překlady textů církevních otců ve čteních Denní modlitby církve.

Po roce 1989 bylo opět možné pokračovat v práci na překladech a monografiích z oblasti patristiky a patrologie. Za více než 20 let politické svobody se podařilo vydat opravdu velké množství publikací, a to většinou ve výborné, odborníky zpracované kvalitě, na níž se vydavatelsky podílí zejména nakladatelství Oikoymenh, Refugium, Benediktinské arciopatství, Karmelitánské nakladatelství, nakladatelství Pavel Mervart, Mlýn, CDK, Krystal OP, Vyšehrad a mnohá další. Z množství konkrétních titulů doporučujeme pro základní přehled k tématu zejména skripta Lorenza Dattrina Patrologie (Praha 1997) a výborný počin Slovník starokřesťanské literatury (Kostelní Vydří 2005) německého badatele Heinricha Krafta - stručný, ale hutný a bohatý přehled osobností a děl křesťanského starověku včetně bohaté české bibliografie (recenzi knihy viz zde).

Z jazykově blízkého Slovenska doporučujeme pozornosti monografie, z nichž jednu napsal katolický autor Josef Špirko (Patrológia, Prešov 1995) a druhou, dvoudílnou pravoslavný autor Štefan Pružinský (Patrológia I, Bratislava 1990, a Patrológia II, Prešov 2003). Četné patrologické studie pak vycházely v periodiku Pravoslavný teologický sborník (Praha 1967-1989), resp. Pravoslavný teologický zborník (Prešov 1992-2005).

 

Ukázky z patristické literatury

Náš výběr patristických textů při našich omezených možnostech jen pootevírá okno na pohled do vertikálně i horizontálně se rozkládající krajiny patristické literatury. Vybrané stati jsou vzaty z Migneho Patrologia Graeca (PG) a Patrologia Latina (PL), z Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (CSEL) a z M.J. Rouet de Journel SJ, Enchiridion patristicum (EP).

 

1. Ukázky z literatury druhého století

Křesťanská literatura 1. a počátku 2. století se více méně omezovala na formu korespondenční. Jako apoštolové svými listy utvrzovali věřící ve víře v Krista, povzbuzovali k životu podle Krista, ale i varovali před nesprávným chápáním Krista, stejně tak činili i jejich žáci, apoštolští otcové.

Čím více se však křesťanství šířilo a přestávalo být v tehdejším chápání jakousi uzavřenou, neškodnou společností, tím se také stále více proti němu zvedal tlak zvenčí i zevnitř. K rozšíření křesťanství nevedly jen sociální poměry - křesťan se musel chovat ke druhému, ať byl na sebenižším společenském stupni, jako ke svému bratru, vykoupenému Kristovou krví. Byla tu i otázka po smyslu života, na kterou nedávala uspokojující odpověď ani řecká ani orientální filozofie, ale ani tehdy existující a navzájem se prolínající náboženské směry. Proto vedle prostých lidí, kteří hledali v křesťanství více než odpověď na otázku po smyslu života laskavé pohlazení, potěchu a posilu ve svém tvrdém životě, se křesťany stávají lidé, kteří hledali uspokojující odpověď na smysl života a kteří byli dobře obeznámeni s tehdejšími duchovními směry. ignatius-002.jpgDůvodem tlaku na křesťanství byla marná snaha asimilovat je s ostatními náboženskými směry. Poněvadž se nechtělo ztotožnit ani s tehdy trpěným monotheistickým židovským náboženstvím, ani splynout s ostatními pohanskými náboženstvími, bylo prohlášeno za náboženství nové (religio nova) a tím také za nedovolené (religio illicita). Tím, že nechtělo panovníkovi vzdávat božskou poctu, dopouštělo se podle tehdejších zákonů urážky panovníka - crimen laesae maiestatis.

Proto křesťanská literatura je již ve 2. století poznamenána především těmito poměry. Apologetickou formou usiluje vědecky zdůvodnit existenci křesťanství. Vzdělané muže, kteří v křesťanství našli splnění svých niterných potřeb, poznaná pravda přímo nutila vypořádat se nejen s tehdejší pohanskou filozofií, ale i s obviněními vznesenými proti křesťanům. Činností těchto vzdělaných křesťanů opustilo křesťanství své úzké prostředí a snažilo se přednést světu své ideje jako splnění a korunování nejvyššího kulturního snažení vzdělaného světa. Především však muselo obhajovat svou existenci jednak proti různým pomluvám mravního charakteru (viz Minucius Felix: Octavius; Lucianus: De morte peregrini, Origenes: Contra Celsum), jednak proti nařčení z nepřátelství vůči státu (viz Anonym: Epistola ad Diognetum) a jednak i proti samotnému židovskému náboženství.

Mravní bezúhonnost křesťanství, hlavně realizovaná láska k bližnímu, splnění Kristových předpovědí, že křesťanství není žádným novým náboženstvím, neboť Starý zákon pokračuje Novým zákonem a Mojžíš existoval dříve než řečtí filozofové, jsou základními body těchto apologií. Zřídkakdy však jako důkaz uvádějí Kristovy zázraky. Podle Tertulliana (Adversus Marcionem, III,3), Origena (Contra Celsum, III,26) a Lactantia by mohli někteří Krista považovat za rovného mágům.

Apologetické spisy 2. století jsou psány formou řeči nebo dialogu podle pravidel řecké rétoriky. Vliv řecké filozofie je velmi zřetelný. I když autoři užívají odborných filozofických termínů ve snaze ovlivnit vzdělané pohanské čtenáře, neodchylují se od nábožensko-teologického obsahu křesťanské víry.

Do této doby spadají práce sv. Justina:

 

Justin: První Apologie

 

Z další nabídky Revue Theofil k tomuto období:

Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly
Justin: To čiňte na mou památku
Justin: Koupel znovuzrození
Irenej z Lyonu: Důkaz apoštolského zvěstování
Theofil Antiochijský: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha
Umučení svatých ze Scilli (Passio Sanctorum Scillitanorum)

 

2. Ukázky z literatury třetího století

Daleko nebezpečnější než tlak vnější byl pro církev tlak uvnitř samé církve. Vyvolávali jej ti, kteří si z Kristovy nauky vybírali jen něco z toho, co všeobecné cítění církve považovalo za správné, a kteří si podle svých vlastních představ snažili nějakým způsobem vysvětlit základní články víry. Napomáhaly k tomu i různé filozofické a náboženské směry, kterých nebylo v sousedství tehdejšího křesťanského světa málo. Tím, že si vybírali z křesťanské nauky jen něco, byli nazýváni v řecké jazykové sféře „hairetikoi" - „heretici" a jejich názory „herezí" -„bludem".

origen-001-upr-2-men.jpgI když tyto hereze nahlodávaly jednotu učení, přece jen měly blahodárný vliv na to, že se církev musela snažit upřesnit základní pojmy jednotlivých věroučných článků, aby v budoucnu nedocházelo k mylným výkladům. Takto upřesněná formulace byla pak pod známým jménem „dogma" („rozhodnutí", „usne-sení", „příkaz") vyhlášena za závaznou pro každého, kdo chce vstoupit do církve a v ní žít. Dogma totiž není nějakou výslednicí abstraktních teologických spekulací o obsahu církevního kérygmatu, nýbrž vznikalo ponenáhlu cestou vylučování určitých herezí, které zjistili biskupové jako ručitelé a strážci apoš-tolského pokladu víry.

Do zápasu s těmito herezemi se pustili muži obdaření živou vírou, nadáním a znalostmi a po lidské stránce dopomohli k odstranění nesprávných názorů. Ostatní pak dokonal Duch Svatý, který bdí nad čistotou víry. Šlo tu o osvětlení tajemství, které nám evangelia a apoštolové podávají jen ve zkratce. Trojjediný Bůh, vzájemný vztah osob v Trojici a hlavně Kristus, to zaměstnávalo křesťany od samého počátku. To bylo třeba v mezích možností vysvětlit. Byly hledány vhodné slovní termíny, které by to nejlépe vystihovaly. Je pravda, že mnozí, ovlivněni tehdejší filozofií, volili výrazů neodpovídajících duchu církve. Nelze však na ně brát měřítko dnešní vyhraněné teologie. Pokud nešlo u nich o záměr, na kterém tvrdošíjně trvali, byl k nim - pokud šlo o osobu, ne o věc - křesťanský starověk shovívavý.

Tím se spisy starokřesťanských spisovatelů - řeckých, latinských a jiných - stávají nejen obhajobou křesťanství, ale též učebnicemi víry a zrcadlem odrážejícím v sobě duchovní proudění v mladém životě církve. Zatímco do konce 2. století vládla v křesťanské literatuře řečtina, od konce 2. století nastupuje i latina.

Ze 3. století uvádíme několik ukázek z autorů píšících jak řecky, tak latinsky:

 

Tertullian: Uplatnění preskripce vůči heretikům
Hippolyt Římský: Philosophumena
Cyprián: O jednotě církve
Cyprián: Dobré skutky a dobročinnost
Klement Alexandrijský: Strómata
Origines: Proti Celsovi (Contra Celsum)

 

Z další nabídky Revue Theofil k tomuto období:

List Diognetovi
Tertullian: Modlitba je duchovní oběť
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Cyprián: K obětování
Cyprián: Křesťan a trpělivost
Cyprián: O úmrtnosti 
Hippolyt Římský - životopis
Klement Alexandrijský - životopis

 

3. Ukázky z literatury čtvrtého a pátého století

Ediktem vydaným r. 313 v Miláně, jímž bylo právně zajištěno stejné postavení křesťanství s tehdejším pohanstvím a církev se stala uznanou právnickou osobou, athanasius-008.jpgbyl ukončen alespoň papírově letitý vnější tlak. Pro církev to znamenalo mnoho. Prosta vnějšího tlaku mohla nyní plně rozvinout všechny své tvůrčí síly a myšlenky nejen ku prospěchu svých věřících, ale i okolního světa.

Doba 4 a 5. století je dobou velikých osobností, které svými znalostmi, živou vírou, elánem a svatým životem ovlivnily nejen svou současnou dobu, ale jejichž vliv je pociťován v církvi dodnes. Je dobou velkých koncilů (v Niceji 325, Cařihradu 381, Efezu 431, Chalcedonu 451), které ve sporech o Kristovu osobnost a tajemství Nejsvětější Trojice ukázaly věřícím správnou orientaci ve věroučných otázkách a učinily tečku za těmito nekonečně se vlekoucími věroučnými spory. Do bouřlivé živelnosti křesťanského života jsou vtaženy všechny vědní teologické obory od apologie přes historii až po praktickou teologii. Je to však také doba, kdy řečtina se stává jazykem literátů Východu a kdy na Západě řečtinu plně vytlačila latina. Jako názorný příklad toho je dopis papeže Celestina cařihradskému patriarchovi Nestoriovi z r. 430, v němž mu sděluje, že mu nemůže odpovědět na jeho dopis, protože napřed musí být přeložen do latiny a momentálně že prý nemá žádného tlumočníka.

 

Athanasius Alexandrijský: List o usneseních nicejského koncilu
Efrém Syrský: Řeč o svatém týdnu
Basil Veliký: O Duchu svatém (De Spiritu Sancto)
Řehoř Nysský: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Epifanius ze Salaminy: Panarion
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Dopis Theodorovi
Jan Zlatoústý (Chrysostom): O kněžství (De Sacerdotio)
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae)
Ambrož Milánský: Eliáš a půst
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De Mysteriis)
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát
Augustin: O Trojici (De Trinitate)

 

Z další nabídky Revue Theofil k tomuto období:

Athanasius Alexandrijský: Chvála postu
Efrém Syrský: Bděte: znovu přijde!
Basil Veliký: Z díla sv. Basila Velikého
Řehoř Naziánský: Kristus je pokřtěn
Cyril Jeruzalémský: O dvojím příchodu Ježíše Krista
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Kristus chudý v chudých 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Milost 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Modlitba je světlem duše
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie 
Augustin: Sv. Augustin o eucharistii
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Athanasius Alexandrijský - životopis
Jan Zlatoústý (Chrysostom) - životopis
Diadochos z Fotiké - životopis
Palladios (Palladius) - životopis  
Palladios: Historia Lausiaca 55 - O Pammachiovi; O Athanasiovi a mladé panně

  

a mnoho dalších v sekci Patristika.

 

Prameny a literatura:

  • Altaner, B. - Stuiber, A., Patrologie, Herder 1966
  • Alzog, J., Grundriss der Patrologie, Freiburg 1866
  • Bibellexicon, St. Benno-Verlag, Leipzig 1968
  • Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (CSEL), Wien 1866
  • Ehrhard, A., Die altchristlichen Kirchen im Westen u. Osten, Bonn 1937
  • Ehrhard, A., Urkirche und Frühkatholicismus, Bonn 1935
  • Journel, M.J. Rouet de, Enchiridium patristicum, ed. 23, Herder 1965
  • Kratochvíl, J., Meditace věků, Brno 1935
  • Martimort, Handbuch der Liturgiewissenschaft, St. Benno-Verlag, Leipzig 1968
  • Mertens, H.M., Kleines Handbuch der Bibelkunde, Patmos-Verlag, Düsseldorf 1969
  • Migne, J.P., Patrologia Graeca (PG)
  • Migne, J.P., Patrologia Latina (PL)
  • Rauschen, G., Florilegium patristicum, Bonn 1904
  • Samsour, J., Základy patrologie, Brno 1908
  • Seppelt - Löffler, Papstgeschichte, München 1933

 

K citacím z Písma svatého užito překladu:

  • Bible - ekumenický překlad, Praha 1979 (z tohoto vydání jsou převzaty zkratky knih Písma svatého s výjimkou deuterokanonických knih)
  • Col, R., Nový zákon, 1945
  • Hejčl, Bible česká - Starý zákon

 

Další doporučená základní literatura:

  • Dattrino, L., Patrologie, Praha 1997
  • Drobner, H.R., Patrologie, Praha 2012
  • Grossi, V. - Siniscalco, P., Křesťanský život v prvních staletích, Brno 1995
  • Pružinský, Š., Patrológia I, Bratislava 1990
  • Pružinský, Š., Patrológia II, Prešov 2003
  • Spisy apoštolských otců, Praha 2004
  • Strachota, P., Hlasy otců, Kostelní Vydří 2005
  • Šmelhaus, V., Řecká patrologie, Praha 1972
  • Špirko, J., Patrológia, Prešov 1995

 

Související články:

Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání těla Páně
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů
Antonín Čala: Svědectví tradice o eucharistické oběti
Prokop Švach: Svědectví starokřesťanských autorů o inspirovanosti Písma
Emilián Soukup: Maria prvních křesťanů
Petr Fiala: Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381)
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Lukáš Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice?
Lukáš Drexler: Apoštolské vyznání víry (Symbolum apostolicum)
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Lukáš Drexler: Heinrich Kraft: Slovník starokřesťanské literatury
Lukáš Drexler: Slovník raněkřesťanské literatury Východu 
Lukáš Drexler: H. R. Drobner: Patrologie

 

(Převzato z Josef J. Novák, Patristická čítanka, Praha 1988, 2. vydání; většina mezititulků je redakčních. Redakčně upravil a doplnil Lukáš Drexler.)

 

[RSS]

Přečteno 910x

další články