Církev a kenoze

Církev je Kristovým tělem, je a jedná „in persona Christi", a v tomto světě přejímá spolu s Kristem a v něm i jeho „podobu služebníka", tedy skrytosti majestátu a slávy před pohledem tohoto světa a naopak snášení slabosti tohoto světa, tak jak tomu bylo u její Hlavy - Krista. V tom lze spatřovat podobu „eklesiální kenoze", která je jakoby pokračováním kenoze Krista, jenž nedbal své důstojnosti, ale „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži" (Flp 2,7-8).[1] To je souzeno i Církvi, která ve svých údech doplňuje, „co zbývá do míry utrpení Kristových" (srov. Kol 1,24), a trpí-li spolu s ním, bude spolu s ním nakonec i oslavena (srov. Řím 8,17). Církev je tak v tomto světě jako ten, který je „plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený" (Iz 53,3), v podobě Služebníka Hospodinova, který ve svém boholidském ponížení nese „naše bolesti" (Iz 53,4)[2], pročež „ho Bůh vyvýšil" (Flp 2,9): Církev má tak pro toto ponížení se svým Snoubencem zaslíbení i na Snoubencově povýšení a oslavení, kdy jako mu byla připodobněna v jeho kenozi a utrpení, tak mu bude připodobněna i v jeho oslavení a vyvýšení: „Nevěsta, choť Beránkova" (srov. Zj 21,9), v eschatonu v odměně za své bolesti „sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou", v jasu „jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál" (Zj 21,10-11).

Kenotický aspekt Církve však lze spatřovat i v jejím mateřství, v její „uprázdněnosti" pro druhé, které - po vzoru Krista - počíná ve svém mateřském boholidském lůnu, skrze svátosti Kristovy, tj. skrze svátosti Kristova ukřižovaného a nyní oslaveného těla, jež vytryskly z jeho lůna, otevřeného „k porodu" na kříži setníkovým kopím (srov. J 19,34). Tak i Matka Církev, trpící v tomto světě, spolu s Kristem „roní" ze své rány znamení života, skrze něž udílí z pověření svého Ženicha život věčný a dále udržuje a vyživuje nadpřirozeným životem své i Kristovy děti ve svém mateřském lůnu: Církev je v sobě uprázdněna od sebe sama, aby postoupila v sobě prostor svému Kristu, jenž v ní plodí boholidství, které se rodí „z vody a z Ducha" (srov. J 3,5) a je vyživováno jeho vlastní krví, krví Božského Pelikána. Děti Kristovy i Církve tak spočívají v plodové vodě křtu neboli v Duchu Svatém a jsou spojeni se svou Matkou Církví i se svým otcem Kristem „pupečníkovou šňůrou" svátostí Církve i Krista: Církev a její lůno je plno Krista konajícího i „Krista rozeného", jak lze i k Církvi vztáhnout slova Krista, ukazujícího na své učedníky, údy Těla Kristova: „Ženo, hle, tvůj syn!" (J 19,26)

[Úryvek z disertační práce Rány Kristovy jako výraz kenotičnosti osoby. Příspěvek k teologii rány v boku, obhájené roku 2023 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.]

Od téhož autora:

Bůh  
"A hned vyšel ven..."  
Holubice nového stvoření   
Arte-factum - deo-factum   
Jsou křesťanští mystici breathariáni?  
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana   
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity   
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice   
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?   
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici   
"Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie   
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty  
Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty  
Mění se přirozenost člověka?   
Tři údobí duchovního života   
V čem spočívá věčný život   
Panna Maria - Matka Boží   
Rány Kristovy   
Přijetí Boha   

Související články:

Kristus Král  
Cyprián: O jednotě Církve   
Augustin: Jsme Jeho tělem   
Izák ze Stelly: Maria a Církev  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže  
Frederick William Faber: Církev   
Emilian Soukup: Církev Kristova   
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve   
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo   
Láska plodí milovaného i milujícího  
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve  
Vladimír Losskij: Velikost Kristova kříže  
Pavel Evdokimov: Láska podle míry Boha  
Vladimír Losskij: Obraz Boha a obraz sluhu  
Dariusz Kowalczyk: Kenoze Ducha Svatého  
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi   
John Meyendorff Kenotické bytí Ducha Svatého  
Wacław Hryniewicz: Bůh živý je Bohem milujícím  
Ondřej Krétský: Kříž je slávou i povýšením Krista  
  Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých"  
Origenes: Velikost Boha se zjevila v jeho umenšení 
Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Hans Urs von Balthasar: Trojjediné sebezřeknutí Lásky 
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve  
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy 
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům   
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem   
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve   
Bruno Forte: Ukřižovaný Bůh je zjevením krásy, která zachraňuje  
Cyril Alexandrijský: Skrze kříž se Kristus stal Králem nad světem  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"   
Hans Urs von Balthasar: Tajemství božské bohaté chudoby  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý 
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista 
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých   
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí  
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my  
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Benedikt XVI.: Písmo, Tradice, Církev  
O Církvi a věčnosti 

Poznámky:

[1] Srov. Balthasar, H. Urs von: „Kénose (de lʼÉglise)", in: AaVv.: Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, Tome VIII, Paris 1974, sl. 1705.

[2] „Utrpení Církve je specifickou manifestací tajemství kříže Kristova a účastí na jeho utrpeních (viz Flp 3,10)" (Hryniewicz, W.: Nasza Pascha z Chrystusem. Zarys chrześcijańskiej teologii paschalnej, Tom 2, Lublin 1987, s. 140); srov. též: „Církev setrvává v ‚podobě služebníka‘ (Flp 2,7) podle vzoru Krista, dobrovolně přijaté a úmyslně uskutečňované jako poslání a úkol" (Hryniewicz, W.: „Kenoza", IV. W teologii prawosławnej, 3. Eklezjologia, in: AaVv.: Encyklopedia katolicka, Tom VIII, Lublin 2000, sl. 1349).